Jiné dimenze

Menu

Víla z Vyšehradu - úvodní příběh

Vila 3
🌹Dimenze: Víla z Vyšehradu
Autor: Petr Matějček
Datum: 8. března 2024

Téměř pohádkově-magický příběh o lásce, který je úvodem k celé knize:👇

  AUDIO VERZE celého úvodního příběhu 

  KOMPLETNÍ SOUNDTRACK k celému příběhu

🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹

     Víla z Vyšehradu 1: Výzva
    
  (AUDIO VERZE této kapitoly) (SOUNDTRACK k této kapitole)

     Říká se tomu challenge. Česky to můžeme přeložit třeba jako výzva. Jde o proces, kdy se pokusíme něco překonat.      Vystoupit z vlastní komfortní zóny. V dnešních dnech žije totiž společnost, ve které si každý svým způsobem vytvořil osobní komfortní zónu, obklopil se kruhem přátel, rodinou a prací a jen málokdo je ochoten, či lépe řečeno schopen udělat, čas od času, naprosto šílený a bláznivý, a já ta slova zdůrazním - šílený a bláznivý, krok, zcela jinam. Prostě se hecnout k něčemu, co nám přinese nepohodlí, nutnost se překonat, možná i trochu rizika, nebezpečí.
     A protože můj život stagnoval, rozhodl jsem se podstoupit takovou výzvu. Vybral jsem si, z nepřeberných možností, které fantazie nabízí toto:
     Miluji Vyšehrad, protože je pravým, mystickým místem všech Čechů. Jeho energie a atmosféra je zcela jedinečná. Je úžasné, když si představíte, že v těch místech kde se můžete procházet vy, se před staletími opravdu procházeli naši králové a královny. Už jen tento pocit dává všemu nádech mystiky. Stanovil jsem si, že strávím noc na Vyšehradě. Od večera až do rozbřesku. Dalo by se říci, tak nějak od soumraku do úsvitu. V létě by to bylo třeba fajn, ale já se tak rozhodl strávit zimní noc.
     Bylo 22. prosince roku 2023. Vánoce a vánoční čas už byl všude znát. Praha bylo nazdobená tisíci světýlek, která slavnostně oznamovala, že za chvíli již bude štědrý den, já se navečeřel v restauraci v Nuslích a vyrazil nahoru na Vyšehrad. Tma už začala padat a mne čekala mrazivá noc na Všehradě, ve které jsem chtěl zkoumat své pocity, promýšlet vlastní život a překonat sám sebe. Až po rozbřesku, s prvním světlem jsem hodlal jít směrem na raní metro a jet domů. Nevěděl jsem co mne čeká, nevěděl jsem zda-li to vydržím a právě tomu se říká challenge.
     Dostal jsem se na Vyšehrad spodní branou, od Vltavy, prošel ho a posadil se u Rotundy. Tam jsem strávil asi hodinu, popocházením sem a tam a sledoval občasné hloučky lidí, kteří procházeli Vyšehradem. Jak šel čas, postupně hloučků ubývalo. Lidé spěchali domů.
     Prošel jsem si Vyšehrad křížem-krážem, urovnával si myšlenky, a nějak před půlnocí jsem zakotvil před malým domeček, před kterým je malý parčík, asi tak dvě stě metrů od vstupnní brány. Od té vstupní brány, kterou se jde směrem k metru.
     V parčíku jsem objevil sochu jelena. V legraci jsem se s ním seznámil, mluvil na něj, pokládal mu otázky a on mi "jako" odpovídal. Korzoval jsem sem a tam, aby mne nebyla zima, ale pomalu na mne začala padat únava.
Vyšehrad už byl tichý a liduprázdný.
     Mohlo bý tak kolem půlnoci a tak jsem, před malým domečkem, očistil od sněhu kamenný patník, a posadil se na něj. Jen tak jsem bloumal v myšlenkách, vychutnával atmosféru a ticho noci, když tu se od vstupní Vyšehradské brány ke mně potácel nějaký velký a silný, holohlavý chlápek. A hned mířil ke mně. A pěkně agresivně. Nebylo pochyb, že jde po mně a nebylo pochyb, že je značně pod parou. Měl jí jak z praku.
     Došel ke mně a opilecky se přede mou rozkročil: "Co tu chceš, šmíráku."
     "Co je vám do toho," řekl jsem slušně.
     "Sedíš tu před domem Landy!" vysvětlil mi.
     Přišlo mi, že je totálně na kaši. Opravdu pod parou. Nechtěl jsem ho provokovat a tak jsem klidně řekl: "Tady bydlí Landa?" ukázal jsem na domeček za sebou: "Asi těžko," zapochyboval jsem a pak dodal: "Ale, i kdyby tak je mi to jedno. Vyšehrad je místo všech Čechů a každej tu má právo sednout si, odpočinout a třeba urovnat si myšlenky. A to je přesně to, co právě dělám!"
     Opilec moji odpověď nepobral, místo toho se přiblížil na nebezpečnou vzdálenost. Byl to asi nějaký Landův fanoušek a hledal konflikt: "Vypadni nebo ti dám hlavičku!" A po těchto výhružných slovech zkrátil vzdálenost mezi našima očima asi na deset centimetrů. To už bylo vážné. V těchto situacích si musíte držet distanc. Pro útočníka je velmi lehké vás z takové vzdálenosti zasáhnout. Nemáte šanci. Agresor to dobře ví a sází na to. A tak jsem udělal jedinou rozumnou věc. Třemi rychlími kroky jsou podstoupil doprava, získal tak zase bezpečný prostor a řekl: "Kilák od nás je fízlárna," a ukázal jsem směrem za Vyšehradskou bránu, kde se opravdu nachází, asi po pěti stech metrech policejní stanice: "Já je klidně zavolám..."
To agresora trochu rozhodilo. Něco zamumlal a odpotácel se na druhý chodník. Tam za mnou poslal ještě nějakou výhružku a pak odkráčel pryč. Oddechl jsem si. Docela vypjatá situace.
     Nebyla ani jedna v noci a první zajímavou zkušenost jsem měl za sebou. Trochu to ve mně rozproudilo adrenalin, ale nijak to nenarušilo můj plán dokončit stanovenou challenge.
     Přesunul jsem se, z ulice, zase na lavičky malého parčíku, zachumlal se do kabátu, protože zima začínala být opravdu pekelná a čekal na svítání.
     Teploměr na mobilu mi ukázal šest stupňů pod nulou. Byla krásná, tichá, mrazivá noc.
     Čas od času po ulici přede mnou prošel hlouček lidí. Někdy dvojice, někdy jich bylo pět nebo i víc. Většinou prošli mlčky, jiní byli rozjaření alkoholem a klábosili mezi soubou, pošťuchovali se nebo se opilecky motali podpírajíc jeden druhého, ale nikdo se nezastavoval.
     Všichni prošli ulicí a směřovali k bráně, která se pro ně tak stala propustkou z magie, kterou Vyšehrad oplývá. Pohltila je noční Praha a já vždy opět osaměl.
     A náhle se to stalo. Možná jsem lehce usnul nebo se ztratil ve svých myšlenkách, možná už mne přemohl mráz a já se propadl do bezvědomí, těžko řici, ale najednou nade mnou stála překrásná dívka v ruce držela nápoj, ze kterého se magicky kouřilo a řekla: "Tady ti něco nesu, ať tu nezmrzneš..."
     Intuitivně jsem sáhl po nápoji. Hezky mne zahřál v rukou. Přivoněl jsem k němu: "To je svařák..." řekl jsem.
     Neřekla na to nic, jen mne pozorovala a v očích jí zářila světélka lásky a mládí.
     Napil jsem se a po těle se mi rozlil báječný pocit z kořeněného, teplého vína. A náhle mi to přišlo celé krásně magické. I ten nápoj se mi zdál magický. A všechno tohle podpořila ještě její odpověď, protože jsem se zeptal kdo je, a ona řekla: "Třeba víla z Vyšehradu, co nechce abys tu zmrznul." Usmála se na mně a přisedla vedle mne na lavičku.
      Možná to způsobilo to víno, možná jen moje radost z přítomnosti nějaké bytosti, nevím, ale jako bych se propadl snad do jiné dimenze. Já opravdu začal věřit, že je bájnou bytostí z Vyšehradu, která mne přišla zachránit. Šla z ní láska a dobro.
     Začali jsme si povídat. Tak trochu obecně, tajemně. Uhýbala z odpovědí a táhla mne na magické vlně souznění kamsi, kam jsem nevěděl jestli chci jít, ale síla jejích očí mi vlastně nedávala volbu. Přišlo mi, že mne tím vínem očarovala. Nedala mi jen svářák. Dala mi magický nápoj lásky, který způsobil, že jsem se do ní zamiloval. Věříte na lásku na první pohled? I takové věci se přece dějí...
     Náš tajemný noční rozhovor probíhal v magickém opojení, až do doby než jsem se zeptal:
     "A jak se vlastně jmenuješ?"
     Chvíli váhala a pak řekla: "Rozálie."
     Ožil jsem: "To je skvělé jméno pro vílu, ale..."
     "Ale, co?"
     "Ale ty víla asi nebudeš. Mně totiž něco napadlo."
     "A co tě napadlo?" řekla a její hlas se táhl jako medové kouzlo. Měla ho zvonivý a já se v něm začal ztrácet. Už jsem zase začal věřit, že je to víla, ale pak jsme pohlédl na kelímek od svařeného vína, který jsem třímal v ruce. Ještě byl lehce teplý a zahříval mne. Na kelímku byla napsáno něco Anglicky. Nějaká reklama, či co. Usmál jsem se. Víla z Vyšehradu, by mi přece nepřinesla svařák v kelímku s reklamou. A náhle mi to všechno došlo. Povzdechl jsem a řekl: "Jméno Rozálie není obvyklí. Znám jen jednu češku, která se jmenuje Rozálie."
     Podívala se na mne překvapeně a zatajila dech. Bylo na ní přímo vidět jak je pro ní důležité, co právě řeknu. A já si dával na čas. Nechtěl jsem shodit to kouzlo, tu možnost, že by byla vílou. Vyšehradskou divou, která zachraňuje poutníky před umrznutím. Nakonec jsem, ale musel jít tvrdé pravdě vstříc: "Ty jis Rozálie Landová, viď? Landova dcera. A bydlíš tady v tom baráčku vedle, protože tam Landa vlastně bydlí. Ten týpek, co mi tu chtěl rozbít hlavu, to vlastně říkal. A o tobě jsem četl něco v Blesku. Jen jsem nevěděl jak vypadáš."
     V jejích očích pohasly plamínky lásky. Zesmutněla: "Jo, je to tak..." špitla omluvně.
     "Mám Landu rád, má dobrý písničky. Snaží se budit spící národ, abychom si uvědomili, že jsme Češi a Češky. Že ta naše hezká zem za to stojí, " řekl jsem tiše.
     "Hmmmm," broukla, ale bylo vidět, že jí moje slova trochu potěšila.
     Jenže na mne padl smutek.Takže žádná víla. Vyšehradský zázrak se nekonal.
     "Táta, ale není doma. Jsou pryč. Všichni. Dnes jsem tam sama..." ukázala hlavou k malému domku.
     "Nebojíš se tam?"
     "Někdy jo, ale už jsem si zvykla. Narodila jsem se tu..." řekla s láskou.
     "Tak kdo ty jsi, už víme, ale já jsem se nepředstavil, jsem Petr Matějček," a pak snad abych ukázal svoji důležitost a dorovnal se tak slavnému Landovi jsem dodal: "Spisovatel."
     "Já vím,"špitla tajemně.
     "Jak to? Ty mně znáš?"
     "Četla jsem něco od tebe."
     "A co?"
     "Tu fantasy..."
     "Artefakt moci?"
     Přikývla.
     "A líbila se ti?"
     "Je to hezký příběh, ale ráda si přečtu tvůj nový, o lásce."
     "Jaký?"
     "Ten, který spolu píšeme právě teď..." řekla tajemně.
     "Jak to myslíš?" zeptal jsem se překvapeně.
     Místo odpovědi se však stalo něco jiného. Přišlo mi, že se země zachvěla, že se protrhla noční obloha a padá na nás, měl jsem pocit, že sedíme na portálu do jiné dimenze, který nás katapultoval mimo čas a prostor. Kamsi do jiné reality. Slova nám totiž došla. Už jich nebylo třeba. Chtěl jsem ji pohladil po krásné tváři, ale neodvážil jsem se.
     A pak mi náhle dala ruku na koleno. Začínalo to být horké. Byl jsem vychován tak, že první gesto by měl udělat chlap. Už je asi jiná doba. Podíval jsem se na ní a ona se usmála. A v jejích očích se naplno rozzářila láska a touha, kterou tam měla od chvíle, kdy jsem ji poprvé spatřil.
     Ač jsem si myslel, že atmosféra víly, která mne zachrání před umrznutím padla, opak byl pravdou. Bariéra byla prolomena a já poznal jak magickou sílu noční Vyšehrad má. Jak mocným kouzlem dokáže zapůsobit na dva lidi, kteří se doposud osobně neznali. Jak dokáže přitáhnout dvě srdce k sobě. Sevřel jsem její malou dlaň. Neucukla.
     Pohodila havou směrem k malému domku: "Pojďme dovnitř. Je tam větší teplo, než tady venku."
     Přikývl jsem a pak už opravdu nebylo třeba dalších slov...
     A tady můj příběh, pro vás milý čtenáři, končí. Je to hezký konec. Napsal jsem ho vlastně proto, abych vás inspiroval. Není od věci, pokud váš život stagnuje nebo pokud se cítíte příliš svázáni ve své komfortní zóně, udělat něco šíleného. Stanovit si challenge a zkusit jí absolvovat. Ano, má to svá rizika a úskalí. Vzpomenete si ještě na opilce, který mi hleděl z deseti centimetrů do očí a vyhrožoval, že mi dá hlavičku? Mohlo se tak stát a místo krásného závěru jsem mohl skončit na šití v nemocnici. Nestalo se tak. Ba naopak. Za svojí vytrvalost a odvahu jsem byl nakonec odměněn.
     Zkuste si stanovit vlastní výzvy a až je překonáte, budete třeba také odměněni. Minimálně dobrým pocitem, že jste to zvládli.
    
Tento příběh se mi totiž opravdu stal. A pokud mi nevěříte, zeptejte se Rozálky Landové. Bydlí přece na Vyšehradě.   

Rotunda

 

 

🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹

Víla z Vyšehradu 2: Co se dělo v domečku
(AUDIO VERZE této kapitoly)

     Ale dobře, když tak hezky prosíte, tak ještě nekončíme. Zajímá vás totiž, co se dělo v domečku a jak celý příběh o Víle z Vyšehradu pokračoval. Nakonec proč ho nepřevyprávět celý? Za lásku by se člověk přece neměl stydět. Vulgarity patří za zavřené dveře, ale čistá, byť tělesná láska popsaná vhodnými slovy je sama o sobě nosnou legendou, která přece naplňuje životy nás všech. Nehodlám lásku tutlat někde v koutě, a proto jsem se rozhodl vyslyšet vaše přání a napsat, jak to všechno bylo dál.
     Vstoupili jsme do domečku. Bylo tam teplo a útulno.
     "Nemáme to tu velký," řekla omluvně.
     "Vídím," špitnul jsem, ale interiér malého, dávného stavení mne vůbec nezajímal. Měl jsem oči jenom pro ní. A právě v tu chvíli mne možná prodchla ta dávná touha našich předků, urozených rodů, které zde žili. Jejich bezuzdnost v milování, jejich nespoutanost, ba dá se říci animální primitivismus blízký dobývání hradů či obdělávání nezorané půdy a zasévání semínek, ze kterých vyklíčí dobrá úroda, mne náhle inspirovala.
     Celý domeček pulsoval magií.
     "Trochu zhasnu," špitla a ani nečekala, co já na to. Co byste udělali vy? Řekli byste, ne? Samozřejmě, že to byla jen řečnická otázka. Co se bude dít bylo už dopředu jasné.
     Světla potemněla a svítit zůstali jen malé lampičky, letmo ozařující naše těla.
     Usmála se na mně a pak rozsvítila několik svíček, které byly položeny na velkém stole i na malých stolcích, které byly umístěné u oken. Vše zde bylo tajemné a starobylé. Pohlédl jsem na ni. Mihotavá záře svíček podbarvila její krásu.
     Nevnímal jsem už nic jiného než její pomalý dech, když ke mně přistoupila s tajuplným úsměvem: "Posaď se tady. Za chvíli přijdu..."
     Ukázala na dřevěnou židli, ladně se otočila a odkráčela do malé místnůstky za dřevěnými dveřmi. Zavřeli se za ní, s klapotem, já osaměl a začal se rozhlížel po místnosti. Pokud si myslíte, že moje touha opadla, opak byl pravdou. To těšení se na věci příští ještě vybičovalo moji mysl a já citil, že se otevřely ještě další portály do jiných dimenzí lásky, do těch dimenzích, do kterých vstupujeme jen na jednu noc. Noc, při které se milujeme s tím koho milujeme.
     Dokázal bych čekat v tom stavu opojení třeba celé roky, ale nebylo tomu třeba. Během krátké chvíle se dřevěné dveře otevřeli a já spatřil - výjev, na který nezapomenu do konce všech svých pozemských životů.
     Do místnosti vkročila kráska s vlasy, spuštěnými přes ňadra. Byla nahá zahalená právě jen do vlasů, které končily až v jejím klíně.
Přistoupil jsem k ní. V tu chvíli mi oblečení začalo být na obtíž, a tak jsem se ho zbavil. Shlédla moje tělo jiskřivým pohledem a řekla: "Ještě než bude to, co bude, chtěla bych ti něco řict."
     Pohladil jsem ji po vlasech, které jí splývali přes ňadra. Mé pohlazení bylo výzvou, aby pokračovala: "Víš ono je to všechno jinak, než se zdá. A když bychom tady takhle stály podruhé, tak by to byla chyba."
     "Já chci, aby to bylo milionkrát," řekl jsem a hladil jí vlasy i ňadra.
     "Poslouchej dobře, Petře, řeknu to naposledy,"špitla něžně: "Vyvaruj se druhé šance. Třetí už nebude..."
     Neposlouchal jsem, co šeptá, protože jsem se zadíval do jejích očí a řekl: "Tvoje oči..."
     "Ano?" pozdvihla je ke mně nevinně.
     A v tu chvíli se spisovatel, vládce slova, chlapík jenž dokáže popsat krásu ženy tisíci způsoby, zmohl jen na pouhé: "... jsou tak hezké." Ale bylo to jedno, protože tohle je důkaz, že v určité fázi lásky slova dojdou neb jich již není třeba.
Chtěl jsem jí obejmout, ale ona mi náhle, v zápalu vášně, chytila rukama mojí hlavu, přitáhla si mně a naše ústa se spojila v jedny. Spalující touha prostoupila naše těla. K posteli to nebylo daleko.
     Ani nevím, jak jsme se tam dostali. Svět se točil, průchody do jiných dimenzí byli otevřeny a naše těla hřála jedno druhé. Najednou jsem ležel a ona nade mnou. V toužebné poloze vévodkyně na koni.
     Zavedla si mne tam, kde bylo třeba a smyslná jízda štěstí pro dva milence, osamělé v noční tichu Vyšehradu, začala.
     Z čeho pramenila její úvodní dominance? Snad z toho, že jsem zde byl jenom a pouze hostem a ona se tu přeci narodila. Počínala si nadmíru smyslně a její touha narůstala každou vteřinou, kterou jsme spolu byli propojeni. Jako by objevovala mé tělo a dobývala jeho podstatu. Také já jsem začal objevovat její krásu. Začal jsem u stehen a posouval své ruce výše a výše. Můj něžný průzkum stimuloval její touhu.
     Jízda na divokém koni vášně pokračovala ve zrychlujícím se rytmickém sledu nádechů a výdechu. Když našla moje ruce a naše dlaně se protli v prostoru, získala tak oporu, která jí dala jistotu do závěrečného finiše. Náš první závod netrval dlouho, byl rychlý, ale cílovou pásku jsme protli blažení a příjemně vyčerpaní.
     Dvě těla vychládala jako spoky po erupci. Neřeklo se nic. Mlčelo se v tichém souznění.
     Pak přinesla dvě sklenice, abychom se mohli občerstvit. Hladil jsem její tvář i vlasy.
     A čas plynul. Příjemně ubíhal, když jsem si hrál s jejími ňadry i dlouhými vlasy a ona na oplátku zkoumala sílu mého těla. A příboj lásky, jenž se chystal naplavovat mezi nás nové vlny vášně, opět, pomaloučku sílil.
     "Jak to máš rád?" zašeptala, když vycítila pravý okamžik, ale byla to slova vyřčená jen tak. Oba jsme už totiž věděli, co bude dál. Poloha našich těl k tomu směřovala. Prolnuli jsme se znovu. Pomalu, beze spěchu, ale tak jistě jako když zkušený kormidelník vplouvá s bárkou do nového přístavu. Tuší, kde jsou mělčiny a ví, čeho se má vyvarovat. Opatrně prozkoumává svým zrakem vodu a ruku držíc na kormidlu bezpečně a jistě vede svoji loď vstříc přístavnímu molu. Pro tuto chvíli se ona stala otevřeným přístavem a já kormidelníkem, který se ujal kormidla lodi naší lásky.
     Její nádherné boky se rytmicky pohybovali v tichém souznění mého těla, které pulsovalo stejně jako přibojová vlna, jež naráží na skaliska a stahuje se plavně zpět, aby opět znovu a znovu posouvala vrchol příboje hlouběji a hlouběji do pevniny.
     V přítmí jsem snad jen tušil její překrásné, dlouhé vlasy, které nechala spadnou na jednu stranu krku a odhalila tak, alespoň trochu svou půvabnou šíji a záda, která se propínala v něžném a pomalém rytmu, ve kterém jsme pluli na vlně rozkoše vstříc horizontu, za kterým je uvolnění a slastný pocit z dokonaného aktu lásky. Když jsme tam dospěli a vzrušení pomalu opadlo, nastal čas přitulení se jeden k druhému na posteli pro dvě láskou vyčerpané srdce.

     Čekala nás něžná pauza vyplňující ticho noci, protkaná kratičkým spánkem v objetí, který uklidnil hladinu rozbouřených emocí a občerstvil naše vyčerpaná těla. Leželi jsme pak vedle sebe, beze slova, těžko říct jak dlouho a ona náhle pocítila novou vzrůstající touhu.
     "Je zde ještě jiná postel," řekla tajemně a pak mne táhla za ruku do další malé komůrky. Byla zařízená stroze, ale postel, na kterou si lehla byla potažená beraní kůží. Vše vypadalo starobyle a já se cítil jako na hradě. Ona náhle pohlédla oknem ven. Bylo to okno, které vedlo do parčíku.
     "Neměl by nás vidět," pohodila hlavou směrem tam.
     "Kdo?"
     "On," ukázala na sochu jelena.
     "Aha," vydechl jsem s porozuměním. Soukromí bylo pro mne také prioritou. Chápal jsem, že někomu třeba vadí obraz na stěně či fotografie na stolku. Lidé mají pocit, že je někdo pozoruje. Nepřišlo mi to zvláštní. A pak zatáhla rolety a místnost se ponořila do tmy. Nahmataly jsme se a objevování našich těl smyslně pokračovalo.
     "Měl bys být, alespoň jednou - nahoře," zazněla prosba, kterou jsem splnil.
     U lásky se čas nepočítá. Není to fér. Mně naše prolnutí přišlo nekonečně krásné a dlouhé. Její touha soupeřila s touhou mojí. Hra stínů našich těl, na stěně, podbarvovala tiché sténání, které se neslo tou maličkou místnůstkou, ve které jsem se milovali.
     Stejně jako naše touhy, soupeřily také naše zkušenosti. Ač jsem se v této disciplíně cítil být učitelem, ukázala se být víc než jen pilnou žačkou. Její snaha překonala moje očekávání, moje nejtajnější sny. Bylo to tak šíleně krásné, že jsem si říkal: "Tohle nemůže, přece být skutečné. Ona je snad opravdu víla. Její vnady jsou snad utkané ze samotné substance smyslnosti, kterou mi rozdávala až za hranice, na kterých se mnohé ženy zastaví. S prolomením bariéry rozkoše zaťala své nehty do mých zad.
     A po vrcholu toho všeho nastalo opět ticho.
     Leželi jsme vedle sebe. Nebylo co řici, nebyl důvod něco říci. V tichém souznění rozlévaly se doznívající vlny štěstí po mém těle. Hlupák kdo bere drogy, když tou drogou nejkrásnější je přeci láska.

 

Rotunda

 

 

🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹

Víla z Vyšehradu 3: Procitnutí
(AUDIO VERZE této kapitoly)

     Z lásky k Rozálce jsem popsal, co se dělo, a udělal z toho dvě Povídky z Jiné Dimenze a vše dal, jako obvykle, na internet. Náš vztah byl na takové bázi na jaké byl, a všichni si to mohli přečíst.
     Já osobně jsem sérfoval na vlnách lásky a užíval si každý den plnými doušky. Těšil jsem se na Rozálku, a tak když mi od ní přišla zpráva, ať se dostavím za ní, do domečku, na Vyšehrad, zajásal jsem.
     To jsem však nevěděl, co mne tam čeká. Ihned jakmile mne pustila dovnitř následovala srdceryvná scéna, za kterou by se nemusela stydět žádná herečka neb to byla scéna na úrovni nejvyšší, na úrovni velkého pódia Národního divadla. Jenže Rozálka nic nehrála. Byla opravdu, rozčílená, roztřesená, naštvaná, plačtivá, zlomená a přesto z ní šla síla ženy, kterou mne totálně odzbrojila. Její první slova byla drtivá: "Jak jsi mi to mohl udělat, Petře? Jak jsi mi to mohl udělat?"
     Srdce se mi zastavilo: "A co?"
     "Tohle ti nezapomenu," lamentovala.
     "Ale co? Já nevím co se děje?"
     "Tak ty nevíš?" sekla po mně slovem jízlivě. "Tak pán, neví, aha..." založila si ruce na prsou a sjela mne káravým pohledem.
     "Já tě miluji," řekl jsem po pravdě, ale s ní to ani nehlo.
     "Kdybys mne miloval, neudělal bys, cos udělal," vynesla nade mnou překvapivě tvrdý soud.
     "A co jsem teda provedl?"
     "Tys to dal na internet!"
     "CO?"
     "Všechno!"
     "CO všechno???!"
     "Naši lásku," špitla a v očích jí zablýskali hvězdičky baziliška.
     "Kde?" vypadlo ze mne zmateně.
     "Tady," ukázala na podlahu malého domečku.
     "Tady to bylo a co?" ukázal jsem na podlahu také.
     "No?" káravě na mne povytáhla obočí.
     "Co, no?" hledal jsem záchytný bod v hádce, která nabírala na síle.
     "Zradil jsi mne. Udělal jsi ze mne couru. Běhnu, která dá každému vandrákovi, co se posadí na Vyšehradě..."
     Tak a bylo jasno o co tady kráčí: "Tobě vadí moje povídka s názvem "Víla z Vyšehradu 2 - Co se dělo v domečku?"
     "Mně vadí i ta první. Vůbec nechápů proč to taháš na internet, aby si každý cumlák mohl počíst o tom, co jsme spolu dělali..."
     "Počkej..." konejšil jsem ji: "Žijeme snad v dospělém světě. Každý se věnuje lásce. Osmnácté století sukní po kotníky už není a popsal jsem to tak, že to není vulgární. Chtěl jsem sdílet ten zážitek s lidmi, kteří to pochopí a budou se tím třeba inspirovat..."
     "Nelži!" sekla po mně pohledem. "Udělal jsi to proto, že nosím slavné jméno a dobře si věděl, že se vyvezeš po mých zádech k větší sledovanosti. Udělal jsi to kvůli slávě a prospěchu. Jsi mi odporný," a po těchto slovech zcela nelogicky přistoupila ke mně, objala mne a schoulila se mi v náručí. Rozálka není velká. Je to pomenší bytost jejíž náchylnost k tulenía mazlení je přenosná. Opravdu kolem sebe šíří dobro a lásku, ale také ji stahuje pro sebe.
     Pohladil jsem jí po jejích dlouhých vlasech, které jí sahají až po pás. Přesně po těch vlasech, kterými mne tak okouzlila, očarovala.
     Zatímco se ke mně tulila snažil jsem se jí do ouška vysvětlit: "Vždyť víš, že to není pravda. Mně je sledovanost jedno. Nechtěl jsem se vyšplhat po tvém slavném jméně. Já chtěl ten zážitek ze sebe vypsat a když jsem zjistil jak je to nosné a dobré, chtěl jsem tu lásku šířit dál. Mezi lidi. Aby si ti, jejichž fantazii lze ještě roznínit a jejichž srdce lze ještě rozzářit, aby si sosli lásky ze slovíček. Aby navozenou atmosféru sdíleli a bylo jim dobře. Alespoň na chvíli, alespoň při čtení toho příběhu. A ty jsi ho přece psala se mnou, takže bys měla mít radost, pokud by se někomu líbil..."
     Chvíli mlčela. Asi o tom přemýšlela. Přišlo mi, že pláče, protože mi zavzlykala do ramena: "Udělal jsi ze mne, přede všemi couru."
     Pohladil jsem ji po ramenou a odsunul ji od sebe, abych se mohl zhluboka podívat do jejích hlubokých očí: "Ne. Udělal jsem z tebe Vílu z Vyšehradu. Bytost, co rozdává lásku bez podmínek. A není potřeba do toho plést tělesnost," zdůraznil jsem.
     Chvíli přemýšlela o mých slovech a pak pohlédla směrem k oknu, za kterým byl malý parčík se sochou jelena. Přesně ten parčík, ve kterém jsme se seznámili: "A co když víla opravdu jsem. Co když jsi jí ze mne neudělal svým příběhem? Co když je to naopak?"
     Trochu netaktně jsem se uchechtnul: "Nebuď směšná, Rozálko. Nemusíme už si hrát na pohádku. Já myslím, že tím, co se mezi námi stalo jsme se dostali na dospělou notu. A právě proto, že jsme dospělí, tak to lidé pochopí."
     "Může si to přečíst kdokoliv. Nějaký slintal..." vyčetla mi.
     Pustil jsem jí a zadíval se na ní přísněji: "Tak pozor! Neurážej moje čtenáře, moje posluchače. Povídky z Jiné dimenze sledují pouze chytří lidé. Máme malou sledovanost, ale ti kdo si nás naladí, tak vědí proč to dělají. Naše povídky nejsou pro tupce a nějaké tupelo je také poslouchat nebude. A naši posluchači dobře vědí, co je láska a pochopí ten příběh. Chápou, že se mezi námi stalo něco výjimečného. Něco o čem většina z nás sní. A ten příběh jim dal naději, že je to možné. Že se to může stát. Takhle to je, chápeš?"
     Zavrtěla hlavou. Nevěděl jsem zda na znamení nesouhlasu s myšlenkou a nebo na znamení, že nechápe, ale bylo to jedno. Podíval jsem se jí do očí a zase jsem se v nich ztratil a tak jsem řekl: "Já tě opravdu miluji a proto jsem to udělal. Když bych tě nemiloval nebylo by o čem psát..."
     Moji argumentaci nepřijala. Podívala se opět, skrz okno, do parčíku, na sochu jelena a pak si začala rozverně pohrávat se svými dlouhými vlasy: "Když bych ti řekla, že je táta čaroděj, věřil bys mi?"
     "Landa a čaroděj?" uchechtnul jsem se, "tvůj tatík je zpěvák a hudebník. Možná skvělej hudebník, ale určitě ne čaroděj."
     Rozálka se stále odvráceným pohledem, který magicky směřoval k soše jelena, řekla: "Nevěříš tedy, že jsem víla a táta čaroděj?"
     Praštil jsem se rukou do čela. Rozálku jsem miloval, ale znali jsme se krátce. Netušil jsem, že je střelená: "Hele a když je čaroděj, jak se tedy jmenuje? Čaroděj Landa?" zachechtal jsem se.
     "Nedělej ze sebe hlupáka, Petře," pokárala mne. Odvrátil pohled od parčíku, vzala mou hlavu do dlaní a podívala se mi hluboce do očí. Svět se mi zatočil. Myslel jsem si, že je to láskou k ní a tak tomu i bylo.
     "Stáhni ty povídky," přikázala mi.
     "Nestáhnu."
     "Stáhneš."
     "Nestáhnu."
     "Stáhneš!"
     "Nestáhnu!"
     "Stáhneš!"
     "Nestáhnu!"
     "Stáhneš!"
     "Nestáhnu!!!"
     Hádkou jsme se vyčerpali. Pustila mou hlavu a roztála v mém náručí. Začala se tulit a příst jako kočka a poprosila: "Smaž je ještě dnes, prosím. Já nechci, abych byla na internetu."
     "Smůla, už tam jseš a už tam budeš. Stalo se, co se stalo, a tak to mělo asi být. Vždyť jsi překrásná. Ber to tak, že pomůžeš lásce."
     Vyvlekla se z mého náručí a řekla sarkasticky: "Houby lásce. Spíš tvojí peněžence. Dobře vím, že máš svůj youtube-kanál monetizovaný. Bereš za něj peníze, takže čím víc zhlédnutí - tím jsi bohatší. Také proto jsi tam dal ty povídky nás. Chtěl ses tím zviditelnit a vydělat prachy..."
     To mě dopálilo: "Že to říkáš, zrovna ty - Landova dcera!" vyčetl jsem jí. "Vím kolik máte peněz. Psali to v Blesku. Máte přes sto milionů! "
     "To je blbost. Tolik peněz nemáme," pohlédla na mne zoufale a plaše, téměř jako nevinná laňka zahnaná do kouta ohrady.
     "Ale máte, jen se nedělej," zaútočil jsem na ni. "Tvůj papínek je prachama naditej. Stačí si to spočítat. Za jeden koncert vyděláte padesát milionů."
     "Lžeš!" sekla po mně pohledem, ale byl to pohled měkký, plný lásky a nerozhodnosti.
     "Tak si to spočítej. O2 arena má dvacet tisíc lidí, vynásob si cenu lístků, přidej cenu za VIP sektor, kde se platilo deset tisic na osobu. Pak odečti nějakou režii a jsem na padesáti milionech. Za jeden koncert!" zdůraznil jsem. "A když se jede šňůra! Tak je z toho vejvar jako blázen."
     Koukala se na mne překvapeně jako by snad ani netušila, že její otec vydělává tolik peněz. To mi dodalo odvahy a tak jsem se do toho opřel: "A potom! Víme z bulváru, že si koupil sporťák za dvacet milionů, u baráku vám parkuje porsche, jeho motorka - kolik to má všechno cenu? A jaké další auta máte? Ty máš auto? Jaké? Kdo ti ho koupil? Kolik stálo, no?" popichoval jsem ji.
     Bylo vidět, že jsem to dost přehnal. Zklamal jsem ji. Plamínky lásky v jejích očích pohasly přesně v okamžiku, když svůj zrak sklopila dolů, k podlaze: "Nemáme tolik, ale to je jedno. Nevěřil bys mi. Závidíš... "
     "Jo, závidím. To víš, že jo," rozjel jsem se zase: "A proč? Protože tvůj papínek má úspěch a přitom nemyslím, že mám horší talent než on. Ale kde jsem já a kde je on? Pan slavný Landa, co vyprodává O2 Arenu a zná ho celý národ a já??? Jsem jen lůzr, co chodí v noci po Vyšehradě. Slyšelas hudbu k mým povídkám? Třeba hudbu, co jsem složil PRO TEBE? Je snad horší než hudba tvého táty? Není! A podívej kde jsem já a kde je on!"
     Podívala se na mne posměšně, pokrčila rameny a vyzývavě řekla: "Zá-vi-dííííš..." a pak se usmála tak, že by její úsměv roztavil i skálu.
     Moje srdce svírané zlobou a zavistí se zbavilo těchto okovů a opět se rozbušilo ve stejném rytmu lásky, ve kterém tlouklo srdíčko té malé, krásné, dlouhovlasé bytosti, která stála přede mnou.
     "A když bych ti řekla, že jsme bohatí tak, že to ani nejde spočítat, co bys na to řekl?" podívala se na mne lišácky a začala si svůdně pohrávat s výstřihem.
     "Asi nic," polkl jsem slova zášti, protože moje srdce už bylo osvobozeno od komplexů, které si sebou životem táhne. Někdy, když vyslovíme to, co nás tíží uleví se nám. Já zažil tento pocit, právě v tuto chvíli.
     "Co bys řekl na to, když bych ti řekla, že zde máme ve sklepeních celé truhlice pokladů, drahokamů, šperků, drahých kamenů, mincí... prostě všeho. Poklad nedozírné hodnoty, ze kterého můžeme pořád brát a nikdy neubude. Věřil bys mi?" zkoumavě se na mne zahleděla a její ruka počala mimovolně odhalovat její půvabný výstřih.
     "Nech toho," zpražil jsem ji. "Už si nehrajem. Na čaroděje a poklady nevěřím."
     Posmutněla a řekla: "Já, ale s tebou tuto hru hrát musím," a pak pohlédla směrem do parku, kde byla socha jelena.
     "Proč?"
     "Proto," řekla na vysvětlenou.
     "Rozálko, já tě miluji," řekl jsem náhle a chtěl ji k sobě přivinout. Lehce se mi vysmekla, usmála se tomu, a řekla: "Musím s tebou, jako víla, hrát tu hru, ale hraji ji s tebou ráda..."
     Mávnul jsem nad jejím brebentěním. Nekladl jsem na něj velký důraz.
     "Už budu muset jít," řekl jsem.
     "Neodejdeš, dokud mi neslíbíš, že stáhneš ty povídky!" rozkázala mi.
     "Vždyť víš, že je nestáhnu. Už jsme to probrali..."
     "Nic jsme neprobrali. Stáhneš to a basta! Dávám ti na to 24 hodin!" zavelela velitelsky. A já koukal, co síly vůle se najednou objevilo v tak malé bytosti.
     "Ho, hooooo, tak pomalu, krásná slečno! Nic nestáhnu a basta!"
     "Stáhneš nebo uvidíš!"
     "Uvidím co?"
     "Zažalujeme tě!" vmetla mi do obličeje a z láskyplné milenky se stala najednou vlčice, dračice schopná mne rozsápat na tisíc kousků.
     "Ale, ale, ale..." vychutnával jsem si tuhle změnu nálady, to velké prozření: "Cože jsi to řekla? Zažalujeme? Snad zažaluješ, ne?"
     Během okamžiku byla z dračice zase milující Rozálka. Vyfoukla se jak balón, schoulila se mi do náručí a přišlo mi, že jí do očí vyhrkly slzy. Co to probaha mělo znamenat? Co to bylo za divadlo jehož jsem musel být účasten? Chtěl jsem věci přijít na kloub a tak jsem řekl přímo: "Víš, co si myslím, drahá vílo z Vyšehradu? Že je za tím tvůj otec. Tobě ty povídky nevadí. Máš mne ráda a v těch povídkách je láska. Nevadí ani tvojí mámě. To je ženská, která jistě chápe zamilování a věci, které dělají lidé láskou zmatení. Ne, ne. Vy ženy v tom nejedete. Ale tvůj tatík ti asi udělal scénu, nazval tě flundrou a nakázal ti, ať se postaráš o to, aby ty povídky zmizely z internetu. Tak je to, že?"
     Sevřela mne pevněji a zabořila mi svůj obličej do ramene. Její mlčení se zdálo jako souhlas, ale nakonec řekla: "Ne, já chci, abys je smazal!"
     Neznělo to moc přesvědčivě. Rozálka zkoušela sílu mojí lásky a oddanosti a vyhrožování soudem mne mělo přinutit udělat to, co ona chtěla. Hrála se mnou, jak přeci na rovinu řekla, hru, kterou musela a která ji prapodivným způsobem bavila a naplňovala. A v této hře, jak věděla, musela hrát vysokou hru a hodlala zajít tak daleko, jak jen to bude třeba. Klidně až do soudní síně.
     "Já je nesmažu. Nejde to. Podtrhl bych čtenáře a zradil svoje přesvědčení. Jako spisovatel mám úděl šířit lásku, nechci jí mazat, tutlat a schovávat do kouta. To dělá celej svět. Já lásce bránit nebudu. Co jsem napsal na internetu zůstane!"
     "Dobře, tak sis vybral sám!" řeka Rozálka tvrdě. "Já tě zažaluji a je to. Peněz mám na to dost a máme rodinného právníka!"
     "Hezký," okomentoval jsem to. "To je asi konec našeho vztahu, že?"
     Rozálka si zapnula výstřih a bojovně si založila ruce na prsou: "Volba je na tobě, Péťo. Smaž povídky a náš příběh lásky bude pokračovat."
     "Aha, takže slečna je nejenom krásná, ale také vyděračka..." rýpnul jsem si.
     "Nejsem vyděračka. Jsem víla z Vyšehradu. Sám jsi to tak přece napsal," usmála se na mne sarkasticky.
     "Dobře, tak když je to tak, tak já tedy jdu," řekl jsem rozhodně, otočil se a mířil směrem k východu.
     "Máš 24 hodin na smazání těch dvou povídek o víle. Pokud budou na netu ještě zítra tak na tebe opravdu podám žalobu. A vysoudíme hodně peněz!" poslední větu pronesla tónem jako zlá čarodejnice ze strašidelné pohádky.
     Zastavil jsem se na půli cesty ven a otočil se. Hleděla na mne vyzývavě a v očích jí pláli plameny pomsty a odhodlání.
     I přesto jsem pocítil ve svém srdci stále plápolající ohníček lásky, který nezhasili ani její výhružky, když jsem řekl: "Dobrá, uvidíme se tedy u soudu!"
     "Jsi hlupák, Petře! Já u soudu nebudu! Potkáš se tam akorát tak s naším právníkem! A ten dohlédne na to, že tě pěkně oškubem! Připrav se na odškodné minimálně sto padesát tisíc..."
     Pokýval jsem hlavou: "Fajn, už začínám šetřit." A s těmito slovy jsem opustil ten krásný, malý vyšehradský baráček, ve kterém jsem před časem zažil tolik štěstí s malou bytostí, kterou jsem miloval a která se mne teď rozhodla zničit.
     Nu, což. Budu čelit žalobě, ale když už mne ty dvě povídky možná v budoucnu, vyjdou na desítky tisíc pokuty, tak doufám, že se vám alespoň trochu líbily, protože než mi je soudní příkaz nařídí smazat, budou na internetu viset dál.

 

Rotunda

 

 

🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹

Víla z Vyšehradu 4: Pohádky konec
(AUDIO VERZE této kapitoly)

Rozchod s Rozálkou jsem nesl těžce. Prožil jsem po něm lednové dny v učiněném bloumání. Kontroloval jsem poštovní schránku s obavami zdali mi v ní nepřistála předžalobní výzva či případně rovnou již žaloba. Bylo těžké soustředit se na práci. Texty mi nešly od ruky, tak jako obyčejně. Píší hladce a bez problémů a nyní mne něco tížilo něco brzdilo. Takhle to nešlo dál. Věděl jsem, že musím něco udělat a táhlo mne to stále na Vyšehrad. Za ní.
A tak jsem se jednoho večera, oblékl, procházel se noční Prahou, a až tak kolem druhé hodiny v noci zamířil přímo na Vyšehrad. Chtěl jsem mít jistotu, že v malém domečku, u parčíku, bude zhasnuto a všichni tam budou spát. Bylo to přesně tak.
Došel jsem na mně dobře známé lavičky. Byla zima, mrzlo, ale noc byla stejně krásná a tichá jako posledně. Nikde nikdo nebyl. Mobil mi ukázal čas 2:16 , sobotu, 13. ledna 2024.
Nevím, co jsem od tohoto dalšího bláznivého činu očekával, ale nakonec přinesl své ovoce. Jen tak jsem seděl a bloumal a koukal se na sochu dřevěného jelena, kterou jsem dobře znal.
Padla na mne únava. Zachumlal jsem se do kabátu a začal dřímat. Zima mi byla velká. A pak se to stalo. Jelen jako by přede mnou ožil. Dřímal jsem či spal? Byl to sen nebo realita?
Jelen se mi představil jako JELEN DANIEL, ochránce Vyšehradu a rádce všehomíra.
Uvědomil jsem si, že už jsem si takto hrál. Kladl jsem mu přeci kdysi otázky a on mi "jako" odpovídal. Bylo to v den, kdy mi Rozálka přinesla, v mrazivé noci, kelímek láskyplného, dobře kořeněného, svařeného vína.
Teď to však bylo jiné. Tohle nebyla hra. Jelen Daniel ke mně opravdu promlouval hlubokým, jelením hlasem. Mluvil mi přímo v hlavě. Jeho slova se ve mně rozléhala jako v punkevní jeskyni. Rozuměl jsem mu a měl jsem jistotu, že on rozumí mě.
Vylil jsem mu své srdce a poprosil o radu jak zabránit žalobě, zpět získat lásku Rozálky a přitom zůstat hrdě na svém postoji – to znamená nesmazat z internetu povídky vypovídající o naší lásce.
Jelen se usmíval nad mou pošetilostí. Jeho promluva ke mně byla moudrá, ale povšechná. Sdělil mi, že výzva Vyšehradu, kterou jsem si sám stanovil, ještě není dokončena.
Nerozuměl jsem jak to myslí...

A pak to stalo. Možná jsem přeci jenom tvrdě spal a ztratil se tak ve svém snu, možná už mne přemohl mráz a já se propadl do bezvědomí, těžko řici, ale vnímání se mi náhle zastřelo, a když se mi pomalu začalo, jak když restartujete počítač, navracet, najednou nade mnou stála překrásná dívka v ruce držela nápoj, ze kterého se magicky kouřilo a řekla: "Tady ti něco nesu, ať tu nezmrzneš..."
Intuitivně jsem sáhl po nápoji. Hezky mne zahřál v rukou. Přivoněl jsem k němu: "To je svařák..." řekl jsem.
Neřekla na to nic, jen mne pozorovala a v očích jí zářila světélka lásky a mládí.
Napil jsem se a po těle se mi rozlil báječný pocit z kořeněného, teplého vína. A náhle mi to přišlo celé krásně magické. I ten nápoj se mi zdál magický. A všechno tohle podpořila ještě její odpověď, protože jsem se zmateně zeptal kdo je, a ona řekla: "Třeba víla z Vyšehradu, co nechce abys tu zmrznul." Usmála se na mně a přisedla vedle mne na lavičku.
Možná to způsobilo to víno, možná jen moje radost z přítomnosti nějaké bytosti, nevím, ale jako bych se propadl snad do jiné dimenze. Já opravdu začal věřit, že je bájnou bytostí z Vyšehradu, která mne přišla zachránit. Šla z ní láska a dobro.
Začali jsme si povídat. Tak trochu obecně, tajemně. Uhýbala z odpovědí a táhla mne na magické vlně souznění kamsi, kam jsem nevěděl jestli chci jít, ale síla jejích očí mi vlastně nedávala volbu. Přišlo mi, že mne tím vínem očarovala. Nedala mi jen svařák. Dala mi magický nápoj lásky, který způsobil, že jsem si náhle vzpoměl, že to už tu přece bylo! Ano! Vrátil jsem se v čase zpět! Nebylo o tom pochyb. A dělo se mi něco znovu. Příběh seznámení s Rozálkou. Abych si byl úplně jistý, sáhl jsem po mobilu, který nosím v kapse kabátu. Vytáhl jsem ho. Displej mi ukazoval, že jsou dvě hodiny a šestnáct minut v noci, sobota 23. prosince roku 2023. Nebylo pochyb, že jsem se vrátil v čase zpět, do bodu, ve kterém už jsem jednou byl a tak, abych měl úplnou jistotu, jsem se raději zeptal: "A jak se vlastně jmenuješ?"
Chvíli váhala a pak řekla: "Rozálie."
Ožil jsem: "To je skvělé jméno pro vílu, ale..."
"Ale, co?"
"Mně totiž něco napadlo."
"A co tě napadlo?" řekla, její hlas se táhl jako medové kouzlo a pak se na mne podívala překvapeně a zatajila dech. Bylo na ní přímo vidět jak je pro ní důležité, co právě řeknu. A já si dával na čas. Nechtěl jsem shodit to kouzlo zamilování, které jsem prožíval znovu. Nakonec jsem, ale musel jít tvrdé pravdě vstříc: "Jak jsem tě jenom nemohl poznat? Mám ještě podivně rozostřenous mysl, ale vím, že do hodiny se spolu budeme milovat. Já už to jednou zažil. Tohle je DEJA VU. Já tuto situaci žiji znovu."
V jejích očích pohasly plamínky lásky. Zesmutněla: "Jo, je to tak..." špitla omluvně.
"Proč jsi najednou smutná?"
"Neměla bych to říkat, ale..."
"Ale co?"
"Ale nic. Jsem doma sama. V tom domečku, to dobře víš..."
"Já vím, že všechno spěje k lásce mezi námi dvěma... Já už to s tebou zažil a bylo to krásné. Nejlepší noc mého života."
"Hmmmm," broukla a bylo vidět, že jí moje slova trochu potěšila.
"Tak pojď hrát ještě tuhle hru než půjdeme dovnitř..." řekl jsem, abych získal čas zjistit, o co tu vlastně jde.
"Dobře," usmála se a řekla: "Táta, ale není doma. Jsou pryč. Všichni. Dnes jsem tam sama..." a ukázala hlavou k malému domku.
"Nebojíš se tam?" vzpoměl jsem si na to, co jsem kdysi řekl.
"Někdy jo, ale už jsem si zvykla. Narodila jsem se tu..." řekla s láskou. A oba jsme se zasmáli. Bylo to přesně jako minule.
Pak na mne upřeně pohlédla: "Petře, pojď to zkrátit. Odevzdám se ti celá."
"A minule jsi dala jen půl? Tak to bude teď pěkná divočina..."
Zasmála se mému vtípku zvonivým smíchema a plácla mne výchovně po rameni: "Neboj, odvedu výkon, který čekáš."
A pak se stalo to, co už jsme zažil. Přišlo mi, že se země zachvěla, že se protrhla noční obloha a padá na nás, měl jsem pocit, že sedíme na portálu do jiné dimenze, který nás katapultoval mimo čas a prostor. Kamsi do jiné reality. Pohladil jsem jí po tváři: "Rozálko, já nechápu proč to je? Proč mne Jelen Daniel vrátil sem? Zpět v čase? Proč se to děje znovu?"
Vzala mojí ruku do své: "Pohladils mne, to minule nebylo..." pochválila mne.
"To je fakt," zamyslel jsem se nad tím.
"Pojďme dovnitř, ať už to máme za sebou..." řekla láskyplně.
Podíval jsem se na ni pozorně. Do jejích očí. A najednou mi to všechno začalo tak trochu dávat smysl. Pomalu, ale opravdu pomaličku se mi začali řadit v mysli myšlenky a z nich se postupně skládalo puzzle celé té hádanky, toho, co se vlastně děje. A do toho Rozálka řekla:
"Ty se nechceš milovat?" a pohlédla na mne se spalující láskou v očích. "Pojď, uvnitř je teplo. Větší než tady..."
A pak mi náhle dala ruku na koleno. A tady to začínalo být opět horké jenže... já s láskou odsunul její ruku, vyskočil na nohy, začal vítězně šermovat rukama a volat: "Ne! Ne, ne!"
"Proč ne? Odevzdám se ti celá," lákala mne.
"Já už na to přišel, Rozálko!" zvolal jsem vítězně.
"A na co?"
"Nemůžu jít s tebou dovnitř. To by byla chyba. A byla to chyba už minule. Tím se to celé zvrtlo. Tak to je!" ožil jsem. "Je čas jít domů a pak bude vše v pořádku. Budu vše moci napsat lidem, tak jak se to událo, nebudu muset nic zamlčovat, vše dám na internet a nebudu muset lhát a pak se nepohádáme a nebude žaloba!"
"Jaká žaloba?" podívala se na mne překvapeně.
"To už je teď jedno... Tohle je má challenge. Výzva Vyšehradu. Tady nešlo o to od soumraku do úsvitu přestát noc. Tady šlo o něco víc! Odpočátku. Porazit sebe."
"Co to povídáš?" zeptala se Rozálka zmateně, ale to už jsem viděl jak mizí. Jak se rozplývá. Kontury jejího těla začaly pomalu, ve večerním mrazu, mizet jak pára nad hrncem.
"Co se děje?" řekl jsem zmateně a v uších jsem zaslechl smích Jelena Daniela. Chválil mne: "Dobře, Petře, dobře. Obstál jsi ve výzvě. V mnohém jsi měl pravdu. Dobře tobě."
"A kde je Rozálka? Moje láska?" zeptal jsem se zmateně.
"Myslíš naši vílu?" zeptal se Jelen Daniel hlubokým hlasem.
"Ne, myslím Landovu dceru!"
Jelen Daniel se opět rozesmál hlubokým, pomalým, jelením smíchem: "Žádného Landu neznám."
"Jak to?" podivil jsem se. "V tomhle domečku," ukázal jsem na malý domeček, který jsem dobře znal i uvnitř, "přece bydlí Landova rodina."
Jelen Daniel potřásl zamítavě svou dřevěnou hlavou. Zřetelně jsem to viděl. Potřásl svým parožím a v mé hlavě zaznělo: "V tom domečku bydlí čaroděj Orton. Jeho paní, lady Ofelie, a tři dcery. Jsou to víly. Dvě z nich jsou dvojčata. Jednu z nich znáš. Dobře znáš. Jmenuje se Rozálka."
"Ale ta se právě rozplynula!" chtělo se mi křičet, ale nemusel jsem, protože svá slova jsem vyslovoval jen ve své mysli. A ve vlastní hlavě je hloupé křičet. Jelen Daniel to dobře věděl a tak mi dal dost prostoru na to, abych si srovnal rozkolísané myšlenky a pak řekl: "Vyšehrad je magické místo. Je zde mnoho tajemství. Možná jsi se dostal na pokraj jednoho z nich, ale podstatnější je, že jsi zvládl svojí výzvu. Na výbornou. Porazil jsi vlastní chtíč, a o to tady přece šlo. Odpočátku. To byla celá výzva. Sám sis to přál a proto tě tvé podvědomí vystavilo této nelehké zkoušce. A noc na Vyšehradě byla jen branou k tomu všemu. A Rozálka tvojí zkouškou. Jdi už domů a přemýšlej o tom, Petře. Dlouze a hluboce o tom přemýšlej."
Po jeho slovech jsem zatajil dech a měl se k odchodu. Opustil jsem malý parčík a přes zábradlí ještě pohlédl na Jelena Daniela. Pak jsem se otočil k malému domečku. Svítilo se tam. Měl jsem chuť jít a zaklepat na okno, ale jaký by to mělo smysl? Jelenova rada byla dobrá. Jít domů a o všem, co se stalo, dlouze a hluboce popřemýšlet. Ještě mne však napadla jedna myšlenka a tak jsem ji, v mysli, Jelenu Danielovi položil: "A mohu tohle vše napsat lidem?"
Jelena moje otázka potěšila. Hlubokým jelením hlasem mi zatroubil do mysli: "Napiš to. Přesně jak se stalo. A nic nevynechej... a teď už jdi."
A já poslal letmý polibek Rozálce, víle z Vyšehradu, a vydal se na cestu domů, abych rozmrzl a dal si dohromady, co všechno se této magické noci vlastně událo.

A to už je opravdu této pohádky konec.

 

Rotunda

 

🌹💖💖💖💖💖💖🌹

 

DOSLOV AUTORA:

Jenže to nebyl KONEC. Miloval jsem Rozálku Landovou, svojí VÍLU Z VYŠEHRADU, tak moc, a tak šíleně, že jsem na pravdivosti pozadí, toho, co jsem prožíval, stvořil a rozvinul pohádkový příběh, který jsem PSAL PRO SEBE A PRO NÍ!

Původně nebyl psán primárně k vydání. Kdo si ho (až vyjde) přečte pochopí PROČ! Je plný lásky i věcí, které nejsou určeny pro cizí uši.
Používám v příběhu reálné postavy i skutečnosti, které se stali.

Nakonec jsem dospěl k názoru, že je natolik inspirativní, že bych ho měl předestřít společnosti třeba proto, aby bylo více světla na zemi.

Zpracovali jsme tedy knihu, která teď čeká na svůj čas vydání.

Slibuji, že se tak stane. OTÁZKOU JE KDY. Záleží to na Rozálce🌹. Ta kniha byla přeci psaná pro a pro . Míč je na straně hřiště Víly z Vyšehradu.

 

Ať tak, či tak, SLIBUJI, že, po určité promlčovací době, si knihu budete moci přečíst.

 

📗📘📕🌹💖💖💖💖💖💖🌹📕📘📗