Sedmý den
***********
Vše se začalo usazovat. Zvykali si na denní režim, kdy on pracoval nahoře v pracovně, ona připravovala jídlo, přesně na čas, jak on chtěl, vše šlo v nudě a šedi kupředu, jak šnek, když se odvážně plazí s výhledem, že zdolá dlouhou louku, která se táhne a táhne donekonečna.
Když měla hotové jídlo a společně ho snědli, vesměs mlčky, odešel nahoru pracovat a ona omyla dva talíře, dva příbory, dva hrníčky a bylo před ní nudné odpoledne.
Počasí, venku, bylo hezké. Něco kolem dvanácti stupňů, trochu vítr, ale nebe pokrývaly mraky tak roztržitě, že teskné, švédské sluníčko si čas od času, v těchto trhlinách našlo prostor a ohřívalo přírodu s nevyčerpatelnou energií, kterou oplývalo.
Co dělat celé, dlouhé odpoledne? V kuchyni bylo vše hotové a tak se dobře oblékla a vyšla si na malou procházku do okolí srubu.
Šla po kraji jezera a užívala si naplno ticha a klidu švédské přírody. Nechtěla se dostat moc daleko, ale prozkoumávat nový prostor, otevírající se před ní každým krokem, jí lákalo a vzrušovalo.
Nakonec došla do bodu, kdy se rozhodla otočit a vrátit se a vyšlo jí to tak neplánovaně krásně, že mu předhodila narychlo spíchlou svačinu - přesně na čas, jak vyžadoval.
Co, ale dělat potom?
Prozkoumávala interiér srubu a pak si opět udělala malou procházku. Cítila se již ve švédské přírodě jistěji. Byl přece docela hezký den. Její představy zasněženého, ledového a mrazivého Švédska brali za své. To ale nevěděla, že mrazivé dny a sníh přijdou co nevidět neb drsné švédské, severské, prostředí je prostě nevyzpytatelně takové.
Osmá NOC
***************
Zalezl si, po společné večeři do patra a už nevylézal. Mrzelo ji to. Cítila se opět tak sama. Chtěla společnost, protože jako lvice ráda oslňovala, byla na to zvyklá. Nemusela snad být přímo středem pozornosti, ale prostě být v kontaktu s okolím a nikoliv sama, v koutku. Od toho tu byla jiná znamení.
Sedla si ke krbu a hleděla do ohně. Její jedinou povinností, teď, mohlo být snad přikládat, ale ani to nebylo potřeba, protože automatické vytápěcí sytémy se staraly o navolené teplo.
Pokud si dobře pamatovala, mělo to být asi 25 stupnů. To byla příjemná teplota. A pokud k tomu žhnul krb, cítila, až zbytečnou horkost, a ráda by se svlékla třeba jen do kalhotek.
A proč to neudělat, blesklo ji hlavou, ale tuhle myšlenku rázem zavrhla. Co kdyby sestoupil dolů? Nečekaně. V potřebě něčeho, co by po ní chtěl. Musela by se stydět.
Zůstala oblečená, sedla si na gauč, nohy hodila na stůl a jen tak bloumala, v tichu a klidu, zrakem, po stěnách srubu. Nevydrželo jí to dlouho. Lvice má v sobě neklidnou krev. Její zrak zabloudil ke skříňce, ve které, jak dobře věděla, bylo moře lahví předobrého alkoholu. Zrak byl prvotním počitkem. Chvíli odolávala, ale ukrutná nuda jí donutila vstát, otevřít tu skříňku s pokladem, vybrat si nějakou láhev, vrátit se na gauč a popíjet. Jeden lok, za druhým. Byla překvapená, jak jí silný alkohol chutná a jak rychle a bezuzdně do ní teče. Nenamáhala se ředit obsah malé láhve, ze které mocně hltala s ještě větším chtíčem než se kterým saje děťátko z mateřského prsu, nějakou limonádou.
Měla už určitou životní zkušenost. Prošla si mnoha mejdany a dokázala žít. Uměla brouzdat na hraně sebezničení a zodpovědnosti.
Bylo otázkou jak se jí to dařilo. V tuhle chvíli asi bídně, protože zamířila ke skříni "hříchu" jak si jí soukromně nazvala, nahmátla láhev Finské vodky a beze studu jí vypila celou.
Nikoliv na ex. Přihýbala si lok od loku, tak, aby její bříško stíhalo nucení na zvracení, ale nešetřila se.
Když se dostala blízko dnu láhve, pocítila touhu, která je lvicím tak vlastní. Touhu zazářit, ohromovat, být středem pozornosti, byť třeba i chvilkově, povrchně.
Netrvalo dlouho a láhev, malé, finské vodky byla zcela prázdná. Pravda, zobala k tomu porůzné křupínky, které si našla v zásobách, ale to, co už měla vypito, byl slušný, pijácký výkon.
Dodalo jí to odvahu a rebelka-lvice, ukrytá na dně jejího srdce, došla k šílenému nápadu.
Přihodila do krbu pár polen, pak zhasla pár světel, čímž místnost lehce potemněla, ujistila se, že jí to sluší, že je připravená, zkoukla své nehty a pak odvážně vyšla po schodech nahoru.
Měl zhasnuto, ale vždy si v noci svítil červeným, solným kamenem, ve kterém byla žárovka a nádherně, tlumeně prosvětloval tmu tmoucí, která je v této odlehlé švédské přírodě obklopovala.
Patro srubu obsahovalo cosi jako blok jeho pracovny a pak, druhý, lehce oddělený blok, který sloužil snad jako ložnice. Mohli bychom to tak nazvat. Byla v něm velká manželská postel, skříně a malé stolky s lampičkami, dvě křesla, dvě židle, paravan na převlékání a další drobný nábytek doplňující atmosféru srubu, o kterém nebylo pochyb, že sloužil k romantickým úletům jeho majitele.
Vyšla nahoru a směřovala neohroženě k němu. Byla již slušně opilá a rebelka v ní rezonovala skrze její alkoholem zastřený zrak.
Přistoupila k jeho posteli. Sladce spinkal, pod dekou. Usmála se a přilehla k němu. Na manželském letišti nadstandartně velkých rozměrů, které už jistě zažilo mnohá erotická dobrodružství, to nebyl problém.
Přisunula se a zašátrala pod dekou nekompromisně a s jasným cílem.
Našla to, co hledala, protože spal nahý. Zcela nahý. První překážka jí tak lehce odpadla. Začala ho hníst a laskat.
On se probudil, tak napůl, zatímco jeho nástroj touhy reagoval pružněji. Hnětla ho a vzrušovala a když se dostal do stavu pohotovosti, vzala ho mezi prsteníček a palec a přidala na důrazu.
Přijímal to v polospánku, odevzdaně, bez zvukového či jiného projevu. Nebránil se tomu a bylo cítit, že je celou, nečekanou situací překvapen nikoliv však nemile.
Pracovala na jeho štěstí po nějaký čas, a pak náhle z rozmaru ženy přestala a odešla dolů.
Byl vzrušený, roztoužený a tak trochu nechápal. Nechala ho v eroticky roztouženém chaosu nevyřčené touhy a dole ulehla na gauč, přikryla se dekou a věděla, že za ni nepřijde. Ženská intuice jí to našeptávala, a nebyla mylná.
On nahoře, roztoužen dokončil, co začala, setřel plody této vyhřezlé vášně do kapesníčků a pak usnul, bez analýzy toho všeho.
Ona, dole, prolnula se do spánku s lehce provinilým, rebelským výrazem, protože byla zvědavá, jak se bude tvářit ráno, při snídani.
Osmý den
*********
Probudila se s velkou žízní a hlavou lehce dunící. Byly to však stavy, které dobře znala. Stačilo se omýt, dát si vitamín C, v šumivé tabletě, do sklenky vody, pustit na sebe trochu čerstvého vzduchu a byla ok. Za to, co se stalo v noci byla ráda, protože jí to paradoxně dávalo sílu nad jeho mužstvím. Cítila to tak.
Byla nad věcí, v pohodě, a neměla problém.
Čekala, co on. Tvářil se jako obykle. Chladně, stylem jako by se nic nestalo. A tak strávili celý den. Nedá se říci, že v trapné odtažitosti, ale jejich citová oddělenost byla znát.
Devátá noc / den devátý
*********************************
Trapnost na ní dolehla až večer, když beze slova odešel nahoru. Nevěděla, co bude. Trochu na ní dolehl pocit studu, ale tušila, že on to přejde a bude dělat, že se nic nestalo. Nevěděla sama, zda-li chce, aby tomu tak bylo a nevěděla také, zda-li chce, aby se něco stalo.
Přala si, aby to rozhodl on – svou touhou po tom, to malé dobrodružství opakovat. Touhou po ní. Jenže tušila, že se nestane nic. Tíživé ticho dnešního dne se zítra rozplyne a brzy bude včerejší večer překryt novými událostmi. Myslela, že jí tento logický závěr uklídní, ale opak byl pravdou. Začalo jí rozčilovat, že její drzý počin, její náznak vřelosti, její ukázka ženské odvahy nenašla prakticky žádnou odezvu. Nevěděla, že dokončil, to, co začala.
Přemítala nad tím, že ho nevzrušuje. A to ji trochu dopalovalo, trochu zklamávalo. Nahlodávalo to její sebevědomí. Myšlenky měla zmatené a tak sáhla po další malé láhvi finské vodky.
Alkohol jí trochu zastřel mysl, trochu ji uklidnil a unavil. Přiložila do krbu, lehla si a usnula, bez večerní hygieny, tak, že se svlékla jen do košilky a dole zůstala nahá. Na pozadí mysli jí těkalo vědomí, že snad sejde dolů a zmocní se jí tam, dole, svými prsty, aby srovnal skóre.
Její touha a představa nedošla naplnění. Noc proběhla klidně, bez výrazného vzrušení.
Ráno se spolu najedli, ale když odešel, zůstal po něm na stole papír formátu A4, vytištěný na tiskárně.
Se zájmem si ho přečetla:
Chci se koukat do Tvých krásných očí nejasné barvy a pak můj zrak sklouzne níž, a pak ještě níž...
A oba se budeme lehce stydět, ale nebude se stydět za co. Naopak. Pochopíš, že oceňuji Tvoji krásu a budeš za to ráda. Vděčná.
A svou vděčnost mi projevíš v plné míře. Nečekaně, spontáně, bez zbytečného přemýšlení, protože předsudky a konvence hodíme za hlavu. Prostě to uděláme, protože to bude nezbytné, abychom ulevili našim srdcím. Stalo se to už? V našich společných snech třeba ano, ale teď tomu všemu dáme punc nového prožitku. Těšíme se na něj, Ty i já. Tak to je. Pojďme využít příležitosti lásky, která projevena v tělesnosti přinese nám to, co hledáme. Lásku, čistou snoubící se s upřímností, bez předsudků. Lásku, která nás nevyčerpá, ale naopak nabije energií.
Nebude čas přemýšlet, protože Ty nebudeš chtít, abych přemýšlel. Zbytečné přemýšlení přece může zablokovat proud lásky, který bych Ti mohl věnovat. A rád Ti ho věnuji. Chci se do Tebe dostat a je mi jedno, ať už si to vyložíš jakoliv... Mohu se Ti dostávat do těla, do duše, do tvé podstaty, do srdce a ty můžeš dělat to samé.
A na tom přece není nic špatného.
Odložila list a ruka se jí třásla. A nejen ruka, i duše a srdce. Bylo to napsané tak krásně, že zvedla papír ze stolu a musela si číst ten hezký text znovu a znovu.
Chápala, že bariéra odtažitosti byla jeho počinem zbořena. Byla za to vděčná, protože si náhle uvědomila jak moc ho má ráda.
A pak přišla velká chvíle očekávání. Uvařila oběd a on měl sejít dolů a posadit se naproti ní.
Byla celá rozechvělá. S hrůzou si uvědomila, že by měla jít do koupelny udělat se krásná, ale na to už nebyl čas.
Svou láskyplnou energii věnovala připravě jídla. Co připravila? Jak už bylo řečeno, velká kuchařka nebyla a tak to byl opět mix předpřipraveného, baleného jídla, které nastavovala a doplňovala tím, co bylo, dle vlastní fantazie, s chutí experimentovat a vlastně se učit kuchařskému umění, které nebylo její doménou.
Uvítala ho čínou, s rýží a aby měla opravdu dobrý pocit z kuchaření, do malých mističek jim nakrájela zeleninový salát a zalila ho dresinkem, ze zásob. Nevěděla, jak to bude chutnat, ale věrila intuici, že to bude dobré.
Přišel přesně na čas. Tvářil se jako obvykle, nic nenasvědčovalo tomu, že jí ráno zanechal milostný dopis naplněný zcela jasně vyřčenou touhou.
Jedli mlčky, ale během jídla bylo cítit zvyšující se napětí z nevyřčeného. Náhle jí napadlo, že On čeká, jak Ona zareaguje na jeho ranní vzkaz. Míč byl na její straně hřiště? On se přece vyjádřil! Došlo jí to, a v tu chvíli jí málem zaskočilo sousto dobrého jídla, které připravila. Musela si ho pochválit. Povedlo se jí, v podstatě náhodou, vyladit chuť číny do opravdu lahodné chuti, kde se žádná z ingrediencí nepřebíjela a vše tvořilo harmonii, která v chuťových pohárcích, na jejich jazýčcích, tancovala v souznění dobrého prožitku z tradičního jídla jehož historie se počítala na tisíce let.
Sebrala odvahu a prolomila tíživé ticho: "Díky za hezký dopis."
Téměř mu zaskočilo. Narychlo polknul sousto a kradmo se jí zadíval do očí: "Líbilo?"
S podivnou touhou v ústech přikývla a téměř nesměle sklonila oči k jídlu. Zabořila vidličku do rýže, zamíchala jí s kuřecím masem, krájenou zeleninou a omáčkou, a dělala, snad aby odvedla pozornost, že talíř, plný dobrého jídla, je právě teď středobod jejího světa.
Dojedli. Beze slova vstal a šel pracovat na patro.
Oddychla si, protože napětí mezi nimi, síla nevyřčené touhy, byla více než silná.
Odpoledne poklízela, věnovala se vlastní kráse a seznamovala se s prostředím. Neustále bylo co objevovat.
Svačina proběhla mlčky, v napjatém souznění, toužebného ticha.
Když nastal čas večeře, trochu se uvolnil a mluvil o tom, že mu jde práce dobře od ruky. Přikyvovala a povzbuzovala ho.
Chtěla mu odhalit výstřih, ale váhala jestli je to k jídlu vhodné, a navíc opět se ozval její komplex z období dospívání, kdy se mnohým jejím kamarádkám nalila ňadra bujarou plností, která lákala kluky, jak sladký květ včelku, zatímco její vývoj se zastavil na průměru, který nemohl zklamat nadrženého milence, ale na titulní obálku časopisu pro pány by jí delegoval jen těžko.
Bylo jasné, že vše směřuje k večeru a hlavně k noci. Ta měla rozhodnout o platnosti dopisu, který jí napsal. Podtrhnout ho a zpečetit a nebo devalvovat v zapomění.
