Leželi si v objetí. Ona schoulená do něho. Objímal ji a lehce hladil. Nechala se hýčkat jako malá holčička. Dozvuky toho všeho, co se stalo, v nich ještě rezonavaly, když najednou řekl: "Chtěl bych tě líbat na líčka."
"Na líčka?"
"Jo, na líčka."
"Proč ne na pusu?"
"Protože, na líčka..."
Usmála se, a pohladila ho po silných pažích. Bylo to pohlazení, vřelé, teplé, plné lásky i vděčnosti: "A pak... ?"
"Pak bych šel níž a líbal tě na krk."
"Na krk?" usmála se překvapeně.
"Ano, na tvůj krásný bělostný krk."
"A pak... ?" chtěla vědět a přitom ho chytila jednou rukou za hlavou a hladila mu silnou šíji. Jemně ji hnětla, masírovala.
Dělalo mu to tak dobře, že chtěl vrnět jako spokojený kocour. Užíval ten pocit vřelosti a něhy a po krátké chvíli pokračoval tichým, příjemným, libozvučným hlasem: "Pak bych šel níž a zlíbal ti dekolt. Tisící polibky. Tisíci."
"To je hezký... " zasnila se a přitlačila v masáži jeho šíje. Její ruka sestoupila trochu níže a hladila mu horní obratle: "A pak... ?"
"Pak bych šel ještě níže a zlíbal ti bradavky. Přímo bez okliky. Rovnou na vrchol kopce a užívat ten pocit, jako když horolozec zteče vysokou horu a zabodne na ní praporek na znamení vítězství."
Pokračovala v masáži a špitla: "A pak... ?"
"A pak bych pokračoval níž a zlíbal ti bříško."
"Tisíci polibky?"
"Ne. Tolika ne... "
"Tak kolika?"
"Stovka ti musí stačit."
"I to je dost," ocenila a její ruka zamířila k jeho uchu. Začala ho jemně hníst po celém jeho obvodu. Na uchu je spousta výrazných masážních bodů. Mnohé z nich směřují k sexualitě. Věděla to dobře: "A pak? Co bys udělal pak?"
"Jemně bych ti roztáhl nohy a zamířil tam dolů... "
"Úplně dolů?" chtěla ho pozlobit.
Chytil se jejího jemného humoru: "Líbal bych tě po stehnech, po lýtkách a pak ti žužlal prsty u nohou."
Zasmála se tomu. Zurčivě, uvolněně. Bylo jí s ním tak dobře. Tak moc dobře: "A pak?"
"Pak bych se vrátil na jediné místo na tvém těle, které jsem minul."
"Polibky?"
"Ano. Kousnul bych hloubš a zlíbal ho celé."
Posunula ruku opět na jeho šíji a nechala ji tam volně ležet. Jenom zlehýnka pohybovala ukazováčkem, a jemňounce ho tak masírovala na jednom, jediném, čtverečním centimetru kůže: "A pak?"
"Dělalo by to dobře i mně a takhle krásně vyladěni... " větu nedokončil.
Chtěla ho začít líbat, ale on uhnul. Jemně ho pleskla po šíjí, přesně tak jak se lehce poplácávají psy, když je třeba je upozornit, že tohle se nedělá.
Začal přejíždět po její bělostné ruce: "... bychom začali, to k čemu by směřovala tahle krásná polibková předehra."
"A jak... ?"
"Jemně stehna od sebe. Jemně do tebe. Jemně ven."
"A zas a znova... " doplnila ho.
Lehce pokýval hlavou: "A zas a znova. Dlouho, dlouho, dlouho... "
" ... než... "
"Než bychom dospěli do krásného konce."
"To by bylo hezký," zasnila se: "A pak?"
"Pak bychom si usnuli v náručí, stejně tak, jak ležíme teď."
"Usnuli bychom oba naráz?" zeptala se a bylo cítit, že chce, aby tomu tak bylo.
"To ne," odporoval, "usnula bys dříve a já bych střežil tvůj spánek."
"A pak?"
"Když bych měl jistotu, že máš klidné sny – usnul bych také."
"Nebděl bys nade mnou do rána, jako moje stráž?"
"Ne, a víš proč?"
Zakroutila hlavou a přitom přesunula svojí ruku na jeho hruď. Měl jí silnou od toho jak poctivě a tvrdě cvičil.
"Protože bych sbíral sílu na další radosti naší krásné noci..."
"Ještě by to nekončilo?"
"Ani v nejmenším," ubezpečil jí, přestal hladit její ruku a položil ji na její hýždě. Nedělal nic. Jen ji tam nechal ležet.
"A pak?" zajímalo ji a lehce se začala pohybovat hýžděmi proti jeho ruce. Téměř neznatelně, smyslně dávajíc najevo svou touhu.
"Někdo z nás by se probudil."
"Kdo?"
"To je jedno. Třeba ty... "
"A co bych dělala?"
"Sáhla bys mne tam dolu."
"A pak?"
"Postarala by ses o mé štěstí."
"Až do konce?"
"Ne, konec by byl už v tobě."
"Jak to?" řekla naoko nechápavě. Touha v ní narůstala jako příboj, který se líně valí k pobřežnímu skalisku, pomalu narůstá a sílí, aby se o něj roztříštil na tisíce malých kapiček.
"Roztáhl bych ti stehna a postaral se o tvé štěstí."
Chytla jeho ruku a chtěla si jí přisunout na ňadra, ale on se jí jemňě vysmekl. Obratně a bez většího úsilí. Přemohl ji jak nic. Musela se poddat. Měl velkou sílu. Nemohla nic dělat.
"A pak... ?" řekla trochu zklamaně.
Všiml si toho a opět jí položil ruku na její krásně klenutý zadeček. Bylo jasné, že to byl objekt jeho zájmu. Začínala to chápat. Asi čekal opět jemné pohyby, ale ona se rozhodla vzdorovat. Proč být laciná? Bude také uhýbat.
"Pak bychom si usli v náručí."
"Oba naráz?" usmála se.
Pochopil hru: "Ne, to ne. Usnula bys dříve a já bych střežil tvůj spánek."
"A co kdybychom to obrátili a teď já střežila tvůj?"
"To ne," zavrtěl odmítavě hlavou, "muž je strážce, žena má být tou, která je chráněna."
Líbilo se jí jeho gentlemanství. Jeho rytířskost. Jeho přístup k životu.
Pokračoval v té krásné hře, která se mezi nimi tuto noc hrála: "Když bych měl jistotu, že máš klidné sny – usnul bych také."
"Nehlídal bys mne do rána, jako moje stráž?" neřekla to přesně, protože si přesnou formulaci prostě nepamatovala.
"Ne, a víš proč?"
Zakroutila hlavou.
"Protože bych sbíral sílu na další radosti naší krásné noci..."
"Ještě by to nekončilo?"
"Ani v nejmenší."
"Jsi číslo!" pochválila ho dvojsmyslně.
"Asi jo," přisvědčil.
"A pak?"
"Opakovali bychom to tolikrát, kolikrát by to šlo, dokud by nepřišlo svítání a ráno."
"A co potom? To by byl konec našeho štěstí?"
Zavrtěl hlavou a začal ji jemně hladit po zadečku: "Šli bychom do koupelny... "
"Tam ne," nesouhlasila a jemně se odsunula. Stáhnul svojí ruku, což ji zamrzelo. Nečekala takovou reakci.
"Tak do koupelny ne. Šli bychom na terasu."
"Nazí?"
"Ne, vzali bychom si župany. Ty červený, já... " chvíli zaváhal, "... a já modrý."
"Proč červený a modrý?"
"Protože bychom byli v pokoji luxusního hotelu. A nevyšli bychom na terasu, ale na hezký balkón otevřený do velkého města. Měli bychom na něj krásný výhled..."
"A jaké by to bylo město."
"Španělsko, Madrid," řekl bez váhání.
"Wauu," zasnila se. Volba Madridu ji potěšila.
"Bylo by léto. Teplo."
"A co bychom tam dělali."
"Byli bychom tam na víkend. Na prodloužený víkend. Od pátku do pondělního rána."
"Jako manželé?" vyzkoušela ho.
Překvapeně povytáhl obočí a pak dodal: "Jako milenci."
"Aha," broukla a založila si ruce tak, že si přikryla ňadra.
Povytáhl překvapeně obočí opět a pak, snad, aby nebylo vidět jeho lehké zklamání pokračoval: "Sedli bychom si na balkón do krásných sedaček, ty by sis pak zakouřila."
"Jo," přisvědčila spokojeně. "A ty?"
"Můj penis," řekl natvrdo, s nádechem černého, chlapského humoru. Čekal, že její reakce bude odmítavá, ale ona se oproti jeho očekávání vřele zasmála: "Třeba, a co bys pak dělal ty?"
"Šel bych nám uvařit kávu."
"To by bylo hezký... A pak?"
"Pak bychom seděli, pili a hleděli na krásu Madridu, který by se probouzel do prima letního dne."
"Zapálila bych si cigáro. Ke kafi. Nevadí?"
Zakroutil hlavou a chvíli mlčeli, ale nebylo třeba, aby ho vybízela k dalšímu rozvíjení jejich společných, madridských, hezkých chvil. Sám od sebe pokračoval: "A pak bychom vyrazili prozkoumávat Madrid. Zašli bychom si někam na oběd. Na dobrý oběd... "
"Ne, ne," zaprotestovala, "uvařila bych."
"V luxusním hotelu není kuchyňka," pokáral ji.
Usmála se spokojeně: "Máš pravdu. Tak bychom... "
"Si žašli do nějakého fast-foodu. Na odporné, ale rychlé jídlo."
Bavila se skvělě. Tahle hra s fantazií jí prostě seděla. Plánovat něco, co nebude, a mít plně pod kontrolou, co se stane nebo nestane. Jako malá si tak hrála. Jako malá...
Tato myšlenka jí proběhla hlavou a společně s ní se opět otevřela a přitulila se k němu. Nebránil se a opět jí obejmul.
"Proč bychom šli do fast foodu?"
"Protože do hezké restaurace bychom si zašli večer, a teď by bylo potřeba se rychle najíst, abychom neztráceli čas."
"Čas na co? Na památky?"
"Ale kdež!" plácnul jí výchovně po zadečku. Mlasklo to hezky: "Za odpoledne bychom prošli pár Madridských barů. A dali si všude něco... " zaváhal.
"CO?" pobídla ho netrpělivě.
"Třeba tequilu?" nadhodil.
"Tu, ne," nakrčila půvabný nosík.
"Tak nealko?"
"Také ne," řekla odmítavě. Bylo to poprvé za celý večer, co se v něčem výrazněji neshodli. Doposud jejich souznění bylo dokonalé, až teď...
"Tak nějakého panáka," vyrušil ji z myšlenek.
"JO, to by šlo. Prostě bysme se trochu napili. A pak?"
"Večeře v nějaké dobré restauraci, ale maximálně hodinu."
"Proč tak málo?"
"Protože... by nás čekalo kino. Vybrali bychom nějaký dobrý film a zašli si na něj. Umíš přece anglicky."
Přikývla, ale kino jí nendachlo. Všiml si jejího zklamaného obličeje a rychle dodal: "Vybrali bychom nějakou romantickou komedii. Něco hezkého..."
Na tvář se jí vrátil rozverný úsměv: "To by šlo. A... "
"Film bysme, ale nedokoukali."
"Jak to?"
"Protože... asi v jeho třech čtvrtinách bych ti začal masírovat stehno a naše touha by přerostla do té míry, že bychom... "
"???" z jejích očí planula vášeň dozvědět se, co bude dál.
"... že bychom se odebrali na dámské toalety, zamkli se v kabince a bezuzdně se tam milovali."
"Bezuzdně?" to slovo ji zaujalo.
"Bezuzdně," potvrdil bez váhání.
"To jako..." chvíli hledala přirovnání a pak s usměvěm řekla: "Bez UZDY?"
"Ano," přisvědčil se stejně potutelným úsměvem, který měla na tváři ona: "Bez uzdy, šíleně, vášnivě, bez zábran, až by se kabinka otřásala... "
Vyprskla smíchy: "A co kdyby přišla nějaká lady?"
Byl rád za její radostnou a uvolněnou reakci. Cítil se s ní přesně tak. Radostně, uvolněně, šťastně. Byl rád, že je tu. Moc rád. Moc, moc rád: "Film by byl tak zajímavý, že nikdo kromě nás by si nechtěl nechat ujít ani minutu a pak... byly bychom přece zamčeni."
Plácla ho po jeho zadku. Byl silný, vypracovaný. Blesklo jí hlavou, že někde četla, že zadek je největší sval na těle člověka. Byla to pravda? Chtěla se ho na to zeptat, protože byl sečtělý, ale přišlo jí to hloupé. A náhle se dostavil ještě jeden pocit. Po tom krátkém poplácání pocítila z jeho těla silnou touhu. Silnou. Vřelou. Cítila, že jí chce. Hned. Teď.
Roztáhla lehce nohy, aby mu naznačila, co by měl udělat. Pohledem dolů, se ujistila, že je připravený. Pak se, ale stalo něco nepochopitelného. Zřejmě se v jeho mysli cosi odehrálo, protože zareagoval zcela nečekaně.
"Půjde přiložit," řekl a jejich vzájemná touha erotické přitažlivosti rázem opadla.
Odsunul se od ní. Vstal a tak, jak byl – nahý začal přikládat polena do krbu. Ona se začala oblékat a pozorovala ho přitom. Měl hezké, svalnaté tělo. Na jeho věk bylo nadstandardně vypracované. Napadlo jí, že vypadá jak ukázkové postavy gentlemannů z barevných magazínů. Neměl k nim daleko. Jak chováním, tak svou pevnou, dobře vypracovanou postavou.
Oblékla se a vyšla před srub. Překvapilo ji, jak hezký den ozářil její tvář. Měla o Švédsku představu velmi, velmi chladnou a sněživou. A přitom tady bylo tak krásně.
Posadila se na dřevěnou lavičku a pohlédla na jezero. Pak se otočila a čekala jestli nevyjde ze srubu a neposadí se k ní. Mohl by jí třeba přinést kávu, přesně jak o tom fantazírovali, když si leželi v objetí. Čekala marně. Nedělo se nic. Ze srubu nikdo nevycházel a najednou jí došlo, že... od vaření kávy je tady přece ona. Posmutněla. Podívala se na stříbřitou hladinu jezera. Odrážela romanticky sluneční parsky, které se draly skrz mraky. Trochu jí to zvedlo náladu. Sluníčko vždycky zahřeje na duši. Uvědomila si, že jsou zrhuba v polovině pobytu. Jak to vše půjde dál?Sebrala kámen, který ležel pod lavičkou a hodila ho do jezera. Snad pro štěstí, snad jako gesto marnosti. Sama nevěděla. Jejich dvanáctý den, z celkových 21, které tu měli společně strávit, právě začínal.
