Každému se někdy přihodí něco, s čím nepočítal, což tvoří život občas snesitelným, občas neuvěřitelným, občas úžasným, občas šíleným a semtam dokonce vším výše zmíněným dohromady.
Byl únorový páteční podvečer a já právě prožívala šesté rande se svým poměrně novým, byť, jeho slovy řečeno, obstarožním již objevem. Měli jsme ten den malé výročí – přesně týden od prvního společného pohlavního styku. Rozhodli jsme se tohle jubileum oslavit v příjemné restauraci páté cenové, místními zvané „Na Tržíčku.“
„Ježíši, slečno, promiňte, ale já se na vás nemohu vynadívat!“ oslovil mě hned po vstupu dovnitř postarší ochmelka na baru, který nápadně připomínal Santa Clause nebo přestárlého Ježíše. Pousmála jsem se a šli jsme si sednout ke stolku dozadu.
Zrovna onoho rána jsme s Petrem řešili, že aura je silná věc a pokud je člověk čerstvě zamilován, či alespoň prožil snesitelný sex, může přitahovat občas až nechtěnou pozornost ostatních. Pán byl toho jasným důkazem.
Usedli jsme za dubový stůl.
„Zdar, Jíťo, dvě pivka?“ hrnula se k nám výčepní Anička.
„Jo, a medovinku k tomu,“ přikývla jsem.
Nestihli jsme se ani pořádně svléknout a už u nás stál muž od baru. Koukal na mne jako na svatý obrázek a po chvíli se nás optal, zda by si mohl přisednout. Koukla jsem na Petra, který působil pobaveně a zvědavě, načež jsme téměř současně přikývli.
Znali jsme se pár týdnů a přestože jsme poslední dobou kromě krátkých momentů spánku a výrazně delších sexuálních chvil téměř neustále mluvili, neznala jsem jej ještě natolik, abych si mohla dovolit hodnotit úroveň jeho potenciální žárlivosti. Já osobně cítila, že půjde o zajímavé setkání a moje zvědavost byla také větší než případné znechucení z faktu, že se nám nějaký děda cpe na schůzku.
Pán se posadil, načež pootočil hlavu a houkl na Aničku: „Všechno, co si tihle dva objednali, platím!“
Dobrý začátek. Vyčkávavě jsem se na pána pousmála.
„Madam“, začal, „můžu vám říkat madam?“
„Pokud chcete,“ pokrčila jsem rameny.
„Madam, děkuji vám. Jste krásná. To je váš přítel?“ kývl na Petra.
Mrkli jsme na sebe a usmáli se.
Zrovna tohle téma jsme nedávno taky řešili. Sepsali jsme asi pětadvacet výrazů, kterými bychom mohli definovat náš vztah. Ovšem Přitel ani Přítelkyně se na něm jaksi nevyskytovali. Přišlo nám to moc fádní, nudné, formální, skřípavé, kakofonní, málo onomatopické, málo výstižné, málo originální.
„Spoluhráči,“ pravila jsem tedy k sivému starouškovi.
„Jo? A co spolu hrajete?“ zajímal se živě.
„Hru jménem život,“ vysvětlila jsem.
„Podívejte, madam, já si k vám přisedl, protože jste krásná a chci se na vás dívat. Proto jsem vám zaplatil drinky. A přidám i tohle, mrkněte,“ položil na stůl pětistovku, „jen bych od vás, madam, potřeboval menší protislužbu. Nebojte, chlapče, o sex mi nejde, to bych si nedovolil,“ obrátil se k Petrovi.
„A nemůžeme si tykat?“ nabídl mu oslovený a už už napřahoval pravici, ovšem děda se jej rozhodl ignorovat a obrátil se znovu ke mně: „Vy, madam, mi klidně tykejte, ale já vám budu vykat, moc si vás vážím na to, abych vám tykal.“
„Tak fajn, budeme si vykat. A jak vám máme říkat?“ nevzdával se Petr, ignorujíc dědouškovu ignoraci.
„Říkejte mi...“ podrbal se stařík ve sněhobílém plnovousu, „třeba tak, jako moje bývalá stará. Zmrde.“
„A co pro vás tedy mohu udělat, pane Zmrde?“ pustili mě ti dva ukecaní chlapi konečně ke slovu.
„Madam, prosímvás, plivněte mi do piva!“ požádal mě poměrně rázným tónem, skoro to vyznělo jako příkaz.
„A...proč bych to měla udělat?“ zajímalo mě.
„No, tak především proto, že jste krásná, madam, a já jsem docela submisivní. Udělalo by mi velkou radost, kdybyste mě mohla takto ponížit.“
„Nezlobte se, pane Zmrde, ale obávám se, že to nepůjde.“
„A pročpak ne, madam?“ pohlédl na mne smutným pohledem.
„Nějak mi není příjemná představa plivat vám do piva, je to proti mému přesvědčení, nezlobte se.“
„Ale já...potřebuji nutně, abyste mě ponížila, madam,“ pohlédl na mne zoufale.
Pohlédla jsem zoufale na Petra. Ten hajzlík se vyloženě bavil.
„Pane Zmrde, jsem poněkud nachcípaná a protože jsem silná žena, uzdraví mě tohle,“ pozvedla jsem panáka medoviny a kopla jej do sebe, „ovšem vy chlapi, jak je všeobecně známo, jste slabší pohlaví a můj momentální plivanec v pivu by vás mohl položit na týden do postele a to si opravdu na svědomí nevezmu, odmalička trpím sklony chránit slabší kusy,“ pokusila jsem se nakrmit vlka a nechat přitom kozy i své svědomí nedotčené.
„To je mi fuk, stejně bych rád chcípl,“ trval pan Zmrd na svém.
„Nezlobte se, pane Zmrde, ale já vám do toho piva prostě neplivnu,“ pokrčila jsem omluvně rameny. Vysmrkala jsem se a zahlédla, jak hladově a lačně se po papírovém kapesníčku podíval, proto jsem jej rychle ukryla do kapsy.
„Tak já to pětikilo roztrhám!“ rozčílil se.
„Je vaše, takže vaše rozhodnutí, ale není to škoda? Nechcete ho raději prochlastat?“ otázal se jej Petr.
„To je váš přítel, madam?“ optal se mě pan Zmrd znovu, Petra zcela ignorujíc.
„Budoucí manžel,“ vysvětlil ignorovaný a objal mě kolem ramen.
„Vážně?“ ožil dědeček, „budete se brát? To to je skvělé, gratuluji! Víte co? Já vám dám k té svatbě patnáct...nebo ať nežeru, sto padesát tisíc, ale musíte mě na ni pozvat a pořádně mě tam ponížit!“ navrhl nadšeně a upřel na mne svůj toužebný zrak.
„Nechtěl byste nás oddat?“ navrhla jsem spontánně.
„Ale, madam, já přece nejsem kněz!“ rozesmál se.
„Tak nějaký černý oblek a bílý obojek snad seženete, ne? Nebo černý punčošky, sukýnku a zaječí ouška. A mohl byste se, pane Zmrde, taky trochu namalovat, budete potom na naší svatbě za toho největšího debila,“ usmála jsem se na něj laskavě.
„Tak to by bylo skvělé, madam, v takovém případě bych vám klidně i pár tisíc přidal!“ zaradoval se.
„Ale my máme peníze,“ vstoupil do toho Petr.
„Pravdu dí, můj choť budoucí,“ navázala jsem, „oba jsme vlastně tak trochu milionáři.“
„Ale milionáři s holou prdelí,“ doplnil můj milý.
Věnovala jsem mu úsměv a oba jsme se spontánně rozesmáli.
„Tak prdel si ze mne dělat budete, jo?“ praštil chatrný dědeček vztekle pěstí do stolu.
„Kdepak, pane Zmrde, to bychom si nedovolili,“ pravila jsem konejšivě, „a pokud se jednou vezmeme, jste na naší svatbě samozřejmě vítán!“
„Jenže my se možná vezmeme v Karibiku, víte,?“ doplnil Petr.
„Cože, mezi kanibalama? Vždyť vás tam sežerou! Madam, vy jste prostě k sežrání!“ vysekl mi další z komplimentů.
„Ale ne, to je ve střední Americe, pije se tam rum, žijí tam černoši...“ pokusím se vysvětlit.
„Negři, jo?“ vykulil pan Zmrd oči, „tak to teda ne!“
„Náhodou, jsou to fajn lidi,“ dovolím si mu oponovat.
„Přesně. A mé budoucí ženy nejlepší kamarád je černoch a půjde mi za svědka,“ doplnil Petr.
„Ty vole, ježišmarjá, do prdele, to je svět, já se z toho poseru,“ vzal si pan Zmrd hlavu do dlaní, načež ke mne obrátil zoufalý, prosebný pohled ubitého zvířátka a pravil, téměř plačky: „Madam, prosímvás, plivněte mi do piva!“
„Nezlobte se, pane Zmrde, ale opravdu neplivnu,“ pravím skoro omluvně.
„Proč ne?“
„Protože tohle dámy nedělají.“
„Tak já to pětikilo roztrhám!“
„Pokud ho opravdu roztrháte, budete borec,“ pravil Petr.
„A u mne zase blbec. Vždyť je mnohem líp ji propít. A navíc, Božena Němcová si tohle opravdu nezaslouží, byla krásná a chytrá k tomu,“ dovolila jsem si oponovat.
Naše první neshoda. Achjo, jsou ty vztahy někdy pěkně těžký.
„Na nějakou Boženu já seru,“ vyjádřil se pan Zmrd poeticky, „navíc vy jste, madam, mnohem krásnější i chytřejší. Takže poslední slovo – neplivnete?“ podíval se mi zpříma do očí.
„Neplivnu,“ pravila jsem pevně a přímý pohled opětovala.
„Ale já se potom zabiju!“ vytáhl poněkud tvrdší kalibr.
„To nedělejte,“ požádala jsem jej.
„Proč jako ne? Copak někdo jako vy, madam, může rozumět tomu, proč to chci ukončit?“
„Divil byste se.“
„Takže fakt ne?“
„Takže fakt ne.“
Staroušek, řečený Zmrd, popadl pětistovku, roztrhal ji na osm kousků a hodil pod stůl.
Petr a já jsme mu unisono zatleskali.
Nasraně se zvedl a kvapně odešel, přičemž málem porazil židli.
„Nic si z toho nedělejte, děcka, ten magor sem leze minimálně třikrát týdně a pořád někoho otravuje,“ pravila o chvíli později konejšivě výčepní Anička, když se nás přišla zeptat, zda si dáme ještě jednu rundu.
Dali, to je jasné. A já ještě panáčka medovinky, vždyť zdraví máme jen jedno a všechno ostatní se dá koupit, ukrást nebo tak nějak.
'
💸💸💸💸💸💸
„Nic si z toho nedělejte, mladá paní, chlapi jsou občas prostě kreténi,“ pravila o pár dní později konejšivě úřednice v Národní Bance, když jsem jí přinesla na osm kousků roztrhanou pětistovku a vymyšlenou historku o bývalém příteli, který mi tímto způsobem splatil část alimentů. Sepsaly jsme spolu formulář s tím, že mi pětistovka přijde do několika měsíců na účet.
Vyšla jsem ven a poslala SMSku Petrovi, který tu se mnou nebyl, tráví tento týden v posteli, přestože jemu jsem do piva neplivla, vždyť mě o to ani nepožádal. Ale spontánní líbačka z radosti nad naší první společně vydělanou, byť roztrhanou pětistovkou asi taky udělala svoje.
Chlapi holt hovno vydrží, prostě slabší pohlaví, které potřebuje ochranu silných žen.
Svět je plný bláznů a jakmile mi pětistovka přijde, založíme si účet pro peníze, které jsme získali společně.
Svět je plný bláznů a dost možná, že než se my dva vezmeme nebo rozejdeme, nasyslíme slušnou sumičku.
Ale Pan Zmrd byl první finanční pilíř naší rodící se lásky.
Zjištění, že můj nový milý je více zvědavý, než žárlivý, mi taktéž rozjasnilo večer.
Život je prostě přenádherně zajímavé dobrodrůžo a kdo tvrdí, že ne, nepotkal zjevně dostatek submisivních Zmrdů :)
