Život tropí hlouposti a člověk často zažije věci nečekané ba dá se říci přímo nevídané. Život prostě občas překvapí. Příběh, který se chystáte vyslechnout se opravdu stal. Jeho autenticitu si můžete nezávisle ověřit, protože v rámci spisovatelského experimentu tuto zajímavou událost popisuje ve své povídce osoba, která se mnou tuto historku zažila.
Ta osoba se jmenuje Jitka Herzánová. Je spisovatelkou, cestovatelkou, pracuje pro cestovní kanceláře, sjezdila půl světa a má ráda život. Proto jí mám rád já.
Je nejen hezká a sympatická, ale dokáže si život opravdu užívat. Je radost s ní být.
A tak jsme jednoho lednového dne, roku 2025, spolu prošli pár vršovických hospůdek i parčíků, dobře se bavili a nakonec zakotvili v hostinci „Na tržišti.“
Podnik, který má své kouzlo. Příchozího překvapí možná nejen to, že se v něm kouří, ale třeba také člověk sedící na baru, která má useklé obě ruce. Je to tak.
První, co vás napadane asi je: „Sakra, jak ten maník pije?“ ale než stačíte tohle vyhodnotit, už se dostanete do víru místních štamgastů, hospodských týpků, a postaviček.
Přesně tímhle jsme si s Jitkou prošli, když jsme vstoupili. Jitka už to znala, nebyla v této knajpě prvně a začala se zdravit s nějakými svými známými. Mně si odchytil šedovousý podivín, vypadající jako něco mezi bezdomovcem a ruským oligarchou a spustil na mně: „Vy máte oči jak Rakušan!“
Ještě jsem nechytl atmosféru hospůdky a už jsem byl zatažen do víru dění. Nějak souvisle a přátelsky jsem se z Rakušanových očí vymluvil a pak jsme si s Jitkou sedli k jedinému, téměř, volnému stolu. Všude bylo plno jen u něj seděl jeden člověk.
S dovolením a přátelskými úsměvy jsme přisedli, což chlápek kvitoval s tím, že dopíjí, má placíno a odchází. Prohodili jsme s ním několik zábavných frází a on se zvedl a odešel.
Udělali jsme si s Jitkou pohodlí, objednali si dvě piva a jednoho panáka a začali se bavit, když tu náhle si k nám přisedl onen bělovousý, omšele oblečený oligarcha s pardonem, zda-li neruší a že by nám chtěl položit jen pár otázek.
Podívali jsme se s Jitkou na sebe.
Odehrál se v nás trochu boj, protože jsme si chtěli povídat a být si svoji, na druhou stranu jsme nechtěli být uzavření a protože jsme užívali den, nebyl důvod poznat nového známého, i když tento člověk vypdal spíše na problém, než na dobrou zábavu.
Zdálo se, že má dost vypito, a kdo prošel stovky hospod jako já, nebo scestoval svět jako Jitka, ten se alkoholem podroušených lidí neštítí, protože ví, že s nimi bývá sranda, že alkohol sbližuje a nebýt jeho mnohá přátelství by nevznikla.
Pomineme fakt, že díky přemíře alkoholu také mnohá přátelství zanikla a mnohé zuby byly vytlučeny, ale tak to prostě chodí. My s Jitkou jsme vyhodnocovali z jakého soudku bude podroušený týpek, který si přisedl k našemu stolu.
Nakonec jsme se s ním začali bavit, protože už jaksi seděl před námi a neměl nejmenší vůli se zvedat. Zeptal se zda-li jsme s Jitkou manželé nebo zda tvoříme pár.
Koukli jsme po sobě. Nechtělo se nám vysvětlovat naši situaci a tak jsme to tak nějak rozmázli tak, aby pochopil, že jsme zde spolu, a že pokud by projevil o Jitku zájem, o což mu zjevně šlo – nemá nejmenší šanci. Zde je pravý čas podotknout, že Jitka Herzánová je nejenom sympaťanda s pohledným obličejem, ale také, že její fantastická prsa číslo 6 natlačená do příléhavého bílého trička s límečkem a modrým nápisem ČEDOK, které měla na sobě, lákala pohledy všech chlapů, kteří zde nad pivem trávili svůj volný čas, od chvíle, co vstoupila do hospody.
Ostatně kromě ženské v letech, která obsluhovala za výčepem toto malé království životních renegátů, zde Jitka byla jedinou ženou.
Chlápek situaci, z našich slov, vyhodnotil tak, že patříme k sobě, zřejmě upravil taktiku podle toho a oslovil Jitku s tím, ža by byl rád kdyby ho tak krásná dáma jako ona mohla ponižovat a říkat mu: „Zmrde.“
Trochu nás to zaskočilo. Jitce se do toho přirozeně nechtělo. Chlapík trval na svém.
Jitka nebo já, už přesně nevím, jsme nabídli tykání. Chlápek to rezolutně odmítl s tím, že se nesluší, aby dámě tykal, že jí bude vykat, ale ona ať mu tyká a ponižuje ho.
Naše překvapení se ještě zvětšilo. Vyměnili jsme si s Jitkou udivené pohledy. Jitka mi naznačila, zda-li by nebylo vhodné vše ukončit a našeho „hosta“ vypakovat od našeho stolu, ale já jí naznačil: „Uvidíme, co z něj dál vypadne. Bude sranda... „
A sranda byla.
Podivín vytušil o čem se s Jitkou pohledy i jinak domlouváme, a snad proto, aby utužil svoji pozici u našeho stolu – mávl na hostinskou a zaplatil náš účet. Dvě piva a jednoho panáka.
Show pokračovala.
Obdivně, nebojím se říct zamilovaně hleděl na Jitku, opileckýma očima, pak vytáhl z peněženky bankovky o hodnětě pět se korun českých a pronesl památnou větu: „Dám vám pět set, když mi plivnete do piva.“
Mně i Jitce poskočili ohryzky. Taková nabídka nepřichází každý den, že?
Chlápek přisunul pětikilo k Jitce.
Zakroutil jsem hlavou, že tohle nepotřebujeme, že peníze máme a do piva se neplive.
Jitka byla téhož názoru a přidala, že se nehodí, aby dáma plivala někomu do piva. Ani za pět set.
Chlápka to lehce dopálilo. Opět zopakoval mantry, že ho musí Jitka ponižovat a pak přišel s pádným argumentem, který nás ohromil: „Když mi neplivnete do piva, tohle pětikilo roztrhám. Tady před vámi... „ vzal bankovku do ruky a začal naznačovat, co s ní udělá.
Asi už to znal, protože efekt, který to v nás vyvolalo byl zřejmě očekávaný.
Udiveně jsme ho začali přemlouvat, že je to škoda, ať to radši propije a nebo dá jako spropitné hospodské a podobné konejšivé řeči.
„Pan Zmrd,“ jak jsme si ho s jitkou překřtili, protože přesně takhle chtěl být oslovován se stal pánem situace. Po našem krátkém přemlouvání a jeho dalším naléhání na Jitku, ať plivne do piva nebo pětistovku roztrhá to najednou, nečekaně – udělal.
Roztrhal bankovku na menší části a nechal ji spadnout pod stůl, heroicky se zvedl, odešel od našeho stolu, zaplatil za sebe u hospodské a pak, téměř jak legendární KRISTIÁN, opustil s grácií lokál.
Zůstali jsme sedět a ohromeni zírali. Nejen já a Jitka, ale také celá hospoda, která toto divadlo sledovala.
Probral jsem se z toho představení první a nadhodil, že možná si to pětikilo zkopíroval na kopírce, protože dneska už jsou takové kopie téměř k nerozeznání od pravých peněz a pak dělá machra po hospodách.
Jitka zvedla jeden kousek bankovky ze země a zrovna na něj byl, prakticky nezfalšovatelný, vodotisk.
Opět jsem na sebe ohroměne pohlédli. Nebyla to bankovka tištěná na kopírce. Byla pravá. O tom nebylo pochyb. Ten přiopilý seladón, ten moderní Kristián si dovolil, k ohromení nás i hospody, gesto pravého hejska a roztrhal před námi, možná významnou část, svého důchodu.
Brzy údiv a napětí z nečekaného představení opadlo, my s Jitkou se začali bavit o tom, co se stalo a hospoda začala opět žít svým tradičním životem.
A jak vše nakonec dopadlo?
Jitka roztrhané kousky nakonec sesbírala, odnesla do banky a banky jí je, po byrokratických průtazích proplatila. Založili jsme si společný účet u FioBanky, pět set na něj uložili, časem tam přidávali další společně vydělané peníze a z toho účtu platili naše výlety za poznáváním nových známých. A proč? Protože máme rádi život a jen ten kdo žije, může zažít takové šílenosti jako my s panem „Zmrdem“ ve vršovické hospůdce „Na tržišti.“
