Dimenze: PzJD
Autor: Petr Matějček
Datum: 16. prosince 2024
Povídka z Jiné Dimenze, v pořadí STO DVACÁTÁ OSMÁ:
😎😎😎😎😎😎😎
DERYL
Ráno, když jel Deryl na přednášky do školy, potkal, na zastávce autobusu, Maryl Pfeifertovou, holku ze stejné čtvrti. Nepatřila do první ligy krásek, přesto byla pohledná a na Deryla se vždycky koukala z vrchu. Byl pro ní nezajímavý a nudný. Maryl měla v oblibě kluky se sportovní postavou a tu Deryl, rozhodně, neměl.
„Ahoj, Maryl. Jak je?“ pozdravil ji a čekal, jestli bude ochotná se s ním bavit.
Potkávali se občas a Maryl byla někdy vstřícná hovoru, jindy něco odsekla a Deryla s klidem ignorovala.
„Ahoj,“ odpověděla a pohlédla na něj, nevěřícně.
„Co je?“ usmál se na ní. „Co tak koukáš?“
„Ale, nic ... “ zavrtěla hlavou a koketně se zahihňala: „Asi ještě spím.“
„Proč? Je na mně něco divnýho?“
„No, v podstatě jo,“ zachichotala se Maryl znovu.
„A co?“ podivil se.
Místo odpovědi se mu dostalo opět dalšího zachichotání a tajemného pohledu jejích hnědých očí.
Daryl chtěl říct: „Co tak vejráš Pfeifertová!“ ale něco jakoby mu říkalo, že to není dobrý nápad. Místo toho ho napadla lepší věta a tak jí bez váhání řekl: „Sluší ti to.“
Sám sebe překvapil. Co to říká? Ale než stačil začít analyzovat svoje chování, Maryl Pfeifertová ho totálně usadila svojí odpovědí: „Díky, tobě taky, Daryle. Nikdy jsem si nevšimla, jak jseš pěkněj kluk.“
Měl pocit, jakoby někde něco nehrálo. Úplně se zarazil a přišlo mu, že se snad svět, na několik vteřin přestal otáčet. Co? Maryl Pfeifertová, holka, která chodila většinou s fotbalistama a s ním se bavila jenom, když měla dobrou náladu, o něm říká, že je pěkný kluk? Chtěl jí okamžitě říct: „Se prober Pfeifertová!“ ale nešlo to.
Na ústech jakoby měl mříž. Místo toho naprosto spontánně prohodil: „Taky díky, Maryl. Nezajdem si někdy do kina?“
Cože? Co to plácá? Deryl trochu nechápal, kde se v něm bere to sebevědomí. Vždycky ji chtěl pozvat do kina, ale nikdy k tomu nenašel odvahu a najednou ... Chtěl zavrtět hlavou, aby se ujistil jestli tohle není jen krásný sen, ale nešlo to. Místo toho, upřeně hleděl do hnědých očí Maryl Pfeifertové a ona mu oddaným pohledem dávala najevo svojí náklonnost.
„Můžeme, a kdy?“ spíš zašeptala, než řekla a stále se zájmem hleděla do Darylových očí.
„Třeba hned dneska? Máš čas řekněme v sedm? Sraz na zastávce autobusu?“ Darylovi připadalo, že nemluvil on, ale přitom naprosto přesně věděl, co říká. Byl to zvláštní pocit, nerozuměl tomu, co se děje. Přišlo mu, jakoby ho někdo hodil do vody a on prostě musel plavat, protože jinak by se utopil. Podobný instinkt, který má topící se jedinec, teď velel Derylovi jak jednat a co říkat. Nešlo se tomu bránit.
„Napadlo mně něco lepšího. Co kdybys přišel v sedm ke mně domů? Nemusíme přece jít do kina, u nás můžeme užít stejnou legraci. Rodiče se vrátí až v deset,“ mrkla na něj.
Daryl myslel, že se asi radostí zblázní. Měl chuť vyskočit a začít výskat štěstím, ale místo toho se jen koutkem úst usmál: „Uvidíme, Maryl. Možná přijdu.“
„Dobře. Budu tě čekat. Hele, už ti jede autobus, tak v sedm Deryle,“ chytla ho za rameno a jemně pohladila.
Nastoupil do autobusu jako omámený a celou cestu do školy si nedokázal srovnat v hlavě, cože se to vlastně děje. Chvílemi si opět myslel, že je v nějakém úžasném snu a čekal, že se každou chvíli probudí a všechno skončí. Ale nic nekončilo.
Deryl dnešního rána byl prostě jiný Deryl než Deryl včerejška. Ale kde se stala změna? Co se vlastně dělo? Co se událo, doslova ze dne na den, že z nudného a nezajímavého kluka se stal někdo, se kterým bylo fajn se sejít?
Jeho den pokračoval. Škola. Dříve v ní byl outsider, dnešního dne týpek, se kterým hodně spolužáků chtělo hodit řeč.
Začalo to obdivně-překvapenými pohledy a pak prohodili: „Dneska vypadáš dobře!” nebo „Ty posiluješ, chlape, sekne ti to...” a nebo „Jsem si myslel, že jsi takovej vůl, ale dá se s tebou bavit... ”
Každý se rád zdržel na pár slov a pozvání na párty a různé akce se jen hrnuly. Deryl, byl tím překvapený a zaskočený. Ale jen uvnitř. Navenek vše zvládal s bravurou a tvářil se a choval jako by tohle vše byla jasná věc. To byl však jiný Deryl. Ten nový - vnější. V tom vnitřním, starém Derylovi, byla malá vystrašená a překvapená dušička, která se snažila pochopit, co se stalo.
Večer byl rád, když padl do postele. Měl toho za sebou hodně. Šílený den! Prožil absolutně plný a nabitý den, takový jako nikdy v životě. Po škole zaskočil s holkama do mekáče. S holkama! S těma největšíma kráskama ze třídy. „Hej, Deryle! Jdem na hambáče. Přidáš se?“ oslovili ho a on se jen usmál a šel. A zářil mezi nimi a perlil, byl vtipný, bavil je a nechal se jimi obletovat. Mary, jedna z holek, za něj dokonce zaplatila a pak mu strčila do kapsy lístek, na kterém bylo napsané pozvání na rande. Ten lístek zahodil. Pak měl pozvání od kluků, co hráli americkej fotbal, ať se přijde podívat na trénink. Tak šel! Absolutně přirozeně. A světe div se! Trenér ho nechal na lavičce sledovat trénink a nevyhodil ho. Asi před měsícem ho vyhodil. Tehdy Deryla nikdo nepozval, sám od sebe přišel na čumendu. A trenér fotbalistů ho seřval a on se musel pakovat ze hřistě jako obtížný šmírák.
A teď? Trenér na něj mával a mrkal a kluci na tréninku hráli pro něj. Cítil se jako hlavní hvězda sportovní show.
Po tréninku ho kluci vzali s sebou do Starbucksu. Na kafe. Doplnit ionty. Byla pohoda. Po hamburgerech s holkama, tohle byla příjemná změna. Pánská jízda. Klučičí styl. Po vysportovaných fotbalistech se všichni ohlíželi a Deryl byl najednou součástí téhle party úspěšných mladých studentů. Bylo to fajn.
A jen tak mimochodem... málem zapoměl na Meryl. Bylo skoro sedm hodin a už by se k ní nedostal busem. Tak požádal jednoho z fotbalistů, který měl auto, jestli by ho tam nehodil. „Jasně, kámo. Sedej... “ Vše šlo jako po másle. Borec ho hodil až před dům Meryl. Ta už ho čekala. Celý večer měla dobře připravený. I ona byla připravená. Po tom co si dali pizzu, kolu a rozkoukali film spolu skončili v posteli. Do deseti, než se vrátili její rodiče, vše klaplo. A domů, protože bydlel nedaleko si, pod dohledem svitu večerních lamp, zaběhl. Lehkým výklusem spokojeného hrdiny. On lenoch! Byl to šílený den.
Když usínal, příjemně unaven po všech stránkách, jak fyzicky, tak psychicky - pomyslel si: „Proboha, to byla nádhera!“
A další podobné dny následovali. Deryl se citil jako v ráji, ale brzy se všeho toho nasytil. Přestalo ho bavit být zábavnou hvězdou, středobodem všeho. A stále se snažil přijít věci na kloub, přijít na to, o co tady vlastně jde.
Nakonec se mu tuto záhadu podařilo rozlousknout. Vedla k tomu nesrovnalost ve financích. Při kontrole účtu, zjistil, že mu chybí dva tisice dolarů! Proboha to byla částka jako hrom! Byl šetřílek a šetřil, chodil v létě na brigády a snažil se. A dva tácy byly najednou pryč! Podíval se na výpis podrobněji. A hle! Zjistil kam se peníze poděli. Poslal je na účet nějaké firmy s názvem HypnoZet.
Nepamatoval si, že by to udělal. Ale bylo to posláno z jeho účtu a ten nemohl obsluhovat nikdo jiný než on. Musel to udělat on! A tak si na internetu našel, cože je firma HypnoZet zač, a zavolal tam.
Člověk s kterým, mluvil ho vyzval, ať přijede do sídla firmy a vše se vysvětlí. Deryl tak učinil. Uvítali ho vřele, kafem a hezkými slovy, ale na to už byl zvyklý. Všichni mu šli na ruku! Všichni! Žil život jako v pohádce.
Nakonec ho sličná asistenka zavedla k člověku, který se představil jako doktor Malbright. Hypnotizér. A ten Derylovi vše vysvětlil:
„O co tedy jde? Uzavřeli jsme s vámi kontrakt a já udělal přesně to, co jste chtěl. Tady ten kontrakt je,“ hodil před Deryla smlouvu, „její kopie vám leží někde doma, ale jste pod sugescí, aby jste se do ní nepodival. Oslabilo by to to, co jste chtěl. V kontraktu zní, že vás hypnotickým programem udělám přitažlivého a sebevědomého a zároveň to nebudete vědět. Zapomenete naše schůzky, naši úmluvu. Zapomenete, že jste si zaplatil hypnotický program na zlepšení osobnosti. Měl jste se domnivat, že se vše stalo přirozeně... a to se povedlo.“
Deryl svěsil hlavu: „Takže, hypnóza?“
„Ano, skvělý nástroj přeměny člověka. K lepšímu. Funguje dokonale, jak jste se jistě ve svém životě přesvědčil.“
„Dobrá, tak já vám něco řeknu,“ nadechl se zhluboka Deryl, a pak ze sebe vychrlil vše, co ho tížilo, vše co měl na srdci:
„Všechno je to v hlavě. Nestal jsem se ani hezčí, ani svalnatější- dokonce ani líp oblečenej. Ale reaguju jinak. Holka něco řekne - zasměju se, místo abych se začervenal. Sednu si na lavičku a sleduju trénink, občas zatleskám, ocením povedenou akci, přihrávku, zavolám bravo. Takového fanouška na tréninku chtějí. Když tam ale, přijdeš, koukáš jak sůva z nudlí a pak si vše beze slova, s výrazem idiota, začneš natáčet na mobil? Divíš se, že takovýho mlčocha, podivina, šmíráka trenér z tréninku vyhodí? Všechno je to o přístupu. Ze mne se nestal jiný člověk. Jen jsem změnil přístup k věcem. A vidíte? Nechci to tak. Když jde všechno jako po másle a není ani trochu té nepohody, to dobré ztrácí kouzlo, protože si toho nevážím. Nemám to srovnaní s tím špatným. Prostě plati - bez špatných dnů bychom ty hezké nedokázali ocenit. Tak jsem to poznal, a tak to je.
Mám jednu prosbu. Udělejte mne zase takového jaký jsem byl. Dám vám za to klidně zase dva tisíce dolarů. Mně to za to stojí. Ano, budu lůzr, nýmad, dvojka, outsider. Ale budu to já. Tahle hvězda? Tyhle poslední dny - to jsem nebyl já. V pravý podstatě. Ale pochopil jsem - vše je o přístupu. A když mne odhypnotizujete, a já k tomu, už svým rozumem, vlastním snažením a vlastní vůlí, přidám změnu přístupu k životu - pak tu bude nový Deryl. Nový, lepší. Nikoliv umělý.“
„Hypnóza z vás nedělá umělého člověka, ale posouvá vás,“ řekl doktor Malbright s porozuměním.
„A to se právě stalo. Posunul jsem se. V myšlení. Nechci být ani studenej čumák, kterým jsem byl, ani hvězda hvězd, který všechno vychazí. Chci být - Deryl. Nový Deryl, poučený ze zkušenosti.“
„Dobře, jak si přejete,“ řekl doktor Malbright, hypnotizér, a spravil vše tak, že Deryl, poučený o nové zkušenosti, měl zase svoji povahu.
Další Povídky z Jiné Dimenze📖
