Dimenze: PzJD
Autor: Petr Matějček
Datum: 9. prosince 2024
😎📝PLAYBOY a POETA📝😎
Na středni škole jsem měl prima kamaráda. Jednoho z nejlepších. Jmenoval se Pavel. Sportovní typ, hezoun, dlouhý vlasy, holky na něj letěli. Byl playboy. Randil s každou, a každou druhou dostal. Bral to jako sport, zapisoval si výsledky a počítal si skóre.
Já byl opak jeho dobrodružné povahy a tím jsme se skvěle doplňovali. Byli jsme fakt dobří kámoši. Po škole se naše cesty rozešly. Nevím kam ho zavál osud. Snad někam do oblasti poradenství okolo sportu, a ze mně se stal spisovatel. Jak jinak? Rád jsem dřepěl doma a psal povídky nebo se věnoval počítači. Svět venku nebyl pro mě.
A tak jsem si žil svůj poklidný život, když se mi náhle a nečekaně Pavel ozval s prapodivnou nabídkou. Nepotkali jsme se roky, ale po prvních pár větách překvapení jsem hned naskočil na jeho vlnu a zdálo se jakoby jsme se viděli naposledy včera.
Pavel mne poprosil o zvláštní věc.
Dělal zrovna do jedný krásný učitelky a moc ji chtěl, ale nemohl ji zlomit. A tak mně na internetu vypátral, protože ho napadlo, jak na to. Jeho plán byl šílenej, ale líbil se mi.
Znáte ze starých historických, divadelních her, jak se ošklivák schová za křoví a radí krásnému hrdinovi, co říkat své vyvolené, při svitu měsíce, při tajné schůzce, v krásné zahradě?
Tak tuhle šablonu hodlal Pavel použít. Znal mně a věděl, že jsem pisálek, básník, poeta. Jo, jo - na básničky a sladký řečičky jsem byl dobrej. Slovo mne přece živilo a tak jsem byl schopnej na zakázku vyplodit cokoliv. Od nekrologu, až po milostnej dopis. A o to Pavlovi přesně šlo.
V dnešní moderní době jsem nemusel lízt za křoví, abych napovídal. V dnešní moderní době jsem dokonce ani nemusel být tam, kde Pavel byl a přesto jsem, díky intenrnetu a on-line přenosu byl všude s nima. Z pohodlí svýho křesla jsem tak mohl být účasten celého toho divadla.
A tak jsem si, v dohodnutý čas, otevřel vlašku dobré whisky, připravil si led a podtácky z křišťálového skla, které miluji. Dodávaj všemu takovou hezkou atmosféru lordství a vznešenosti. Zatáhl jsem závěsy, potemněl světla a zapálil pár svíček, které jsem našel poházený na dně šuplíku. Pak jsem se spojil na on-line přenosu s Pavlem, vžil se do atmosféry romantiky a hodlal si tu srandu náramně užít. A jak jsem plánoval, tak se také stalo.
Mně to, co jsme se chystali provést, přišlo vtipný, jemu nutný, a tak jsme to prostě udělali.
Sešli se u něj doma. Večer probíhal dobře. Najedli se, otevřeli si víno a sedli si v obýváku na gauč. Vedle sebe. Jeho kořist se jmenovala Martina. Začali se bavit. Pavel sluchátko s mikrofonem, pečlivě ukryté v uchu.
Slyšel jsem dobře, co říkají a mohl Pavla navigovat. Bylo to snadný a fungovalo to skvěle. Pavel měl ještě kameru v brýlích, protože je nosil.
Nemělo to chybu.
Bavili se chvíli obecně, ale pak Pavlovi začala docházet řeč a chvílemi nastávalo trapné ticho. Nezvládal náročné intelektuální debaty, které tato učitelka milovala. Od toho jsem tu byl já. Vždycky jsem mu poradil jaké nové téma nahodit, radil jsem mu, co odpovídat.
Chvíli to tak šlo, ale pak bylo jasné, že pokud to tak půjde dál, ona se brzy zvedne a půjde domů. Chtělo to už začít. Cítil jsem to a Pavel také.
A tak jsem do toho třísknul: "Třeba jí řekni, že její stehna jsou vlahá jako jarní vánek."
Pavel se zadušeně uchechtl.
Martina na něj překvapeně pohlédla: "Co je?"
"Promiň," omluvil se.
"Čemu ses smál?" chtěla vědět.
"Napadla mne taková... věc," improvizoval.
"Jaká?"
"Řekni jí to!" nabádal jsem Pavla a potutelně se při tom usmíval. Měl jsem z toho srandu, a už jsem byl taky trochu piclej, z té dobré whisky, kterou jsem pořád usrkával. Mně o nic nešlo. Buď to vyjde a nebo Pája dostane facku. A to mně bylo jedno. Mně ta facka bolet nebude.
Pavel si lehce a tiše odkašlal a měkkce řekl: "Přišlo mi, že tvoje stehna jsou jak jarní vánek."
Skrz kameru v brýlých jsem viděl, jak se uzarděla.
"Musíme přitlačit, hochu. Už je rozdělaná," šeptnul jsem k Pavlovi. Tíha okamžiku na mne dolehla a tak jsem nevědomky začal dávat instrukce pološeptem, i když to nebylo potřeba. Martina nás nemohla slyšet: "Jsi jak jarní kvítek... "
"Jsi jak jarní kvítek..." začal Pavel.
A já měl najednou v hlavě tmu. Jarní kvítek? To bylo dobrý, ale co dál?
Pavel doslova natahoval uši, ale moje další slova nepřicházela. Martina byla napjatá a očekávala další něžné vyznání. Dostal jsem se do zmatku a rozhlédl se po místnosti. Spatřil jsem sošku panny Marie, která stála na skříni. A tak jsem to vypálil do sluchátka od boku. Ostatně, mně o nic nešlo. Ztrapní se přeci Pavel: "... který má panna Maria v rozkroku."
Pavlík polkl, ale ztišeným hlasem vroucně zopakoval, přesně to, co jsem žbletnul: "... který má panna Maria v rozkroku."
Zadeklamoval to skvěle. Martina odpadla. Tohle ji odstřelilo. Oči se jí zúžili a pak zase rozšířili pod tím, jak se snažila vyhodnotit, co tím bylo myšleno. Kromě mojí opilosti tím však nebylo myšleno nic, a to ji zmátlo. A tenhle paradox nalomil jeji mysl, a už se pomalu dostávala do Pavlovi hrsti. Cítil jsem to a tak jsem přitlačil.
Stačilo už jen pár něžných vět a bylo všechno jasný. Podlehla mu. Vrhli se na sebe.
Pavel pohodil brýle proti stěne, tak, abych nic neviděl. Sluchátko mu vypadlo z ucha, ale fungovalo. Slyšel jsem všechno.
Popíjel jsem dobrou whisky a provzdychal s nimi zbytek večera.
A na druhý den mi šťastný Pavel poslal domu, jako odměnu, roznáškovou pizzu se vzkazem, že jsem třída a kdy to zopakujem.
Hodně jsem ho překvapil, když jsem ho ujistil, že už nikdy.
Mě tahle švanda stačila. Doba romantických hrdinů, kteří napovídají nesmělým rekům, kteří něvědí, co říct, je pryč. Žijeme v moderní době a svádět ženy je lehčí než dříve. Takže ho v tom nechám. Já jsem se tím bavil a dobře vím, že rychlý úspěch byl dílem náhody a možná by ho nešlo tak lehce zopakovat. Tak se Pavel příště bude muset zase snažit sám.
