Rande s Luckou Vondráčkovou
Anděl, v malé kanceláři na nebesích třídil přáníčka od lidí, která přišla do jeho úřadu. Nebylo jich dnes mnoho. Jenom pět. Na celý svět. Jen pět lidí se modlilo či přálo si, od Boha, poznat svůj protějšek, v sekci, kterou on spravoval.
Anděl začal třídit. První přáníčko: aby měla míry 90-60-90 náruživá v sexu... Anděl se usmál, přáníčko zmuchlal a hodil do koše. Dnes to půjde hladce. Otevřel druhé přáníčko: S nikdy nekončící touhou, neukojitelná... Anděl se usmál, zmuchlal přáníčko a hodil ho do koše. Nálada se mu začala zlepšovat. Ano, dnes to opravdu půjde dobře. Za chvíli již bude v Božské zahradě pít z kašny hojnosti a lenošit na obláčku.
Otevřel třetí a čtvrté přáníčko naráz: Vášnivá milenka, domina s masivním hrudníkem a sklony k sadismu... Andělův úsměv se ještě více rozšířil. Skvělé. Dnes to opravdu jde nadmíru dobře. Třetí a čtvrté přáníčko skončilo v koši a zbývalo už jen páté. Anděl nelenil a rychle ho roztrhl. úsměv mu však ztuhl na rtech. Stála v něm totiž jenom a pouze jedna věta:
"Aby mě měla ráda... a podpis Martin Kolář"
Anděl zaklel: "Do pekla horoucího," Byl to sice hřích, ale malý, a Bůh ho naštěstí neslyšel. Tohle přáníčko bylo realizovatelné a tak se mu musel věnovat. Mohl tak zapomenout na brzské popíjení z kašny hojnosti a sladké lenošení.
"No, dobře, tak se na to vrhnem," brouknul si Anděl, zaklepal lehce bílými křídly, aby se nabudil a probral, pak vzlétl a přeletěl do Božské kartotéky. V té byly, v dlouhých regálech, uloženy desky všech žen světa.
"Dobrá, takže z jaké je země?" mumlal si Anděl pro sebe: "Aha, česká republička? To je ten státeček uprostřed Evropy? Mno, tak to jsem zvědav, kdo tam na něj čeká..."
A pak Anděl ještě srovnal věk. "Kolik, že mu je? 35? Ok, a píše jakou chce? Ne - dobrá, tak mu dáme.... hmmm, ne moc mladou ani ne moc starou a takovou, co mu ještě dá děti. A nebo nějakou rozvedenou s dětmi? Vždyť je mu to jedno. Chce jen, aby ho měla upřímně ráda."
Anděl se zaradoval. Zdálo se, že na výběr bude spousta žen. To se, ale hluboce mýlil. Probíral jedny desky za druhými a všechny odkládal. Jedna chtěla bohatého, druhá zase nadprůměrně hezkého a svalnatého, třetí takového, který umí doma lecos opravit, další zase někoho s drahým autem... Nic z toho, bohužel náš žadatel nesplňoval.
Anděl se zachmuřil: "JO, hochu, já ti ji snad nevyberu. Že by se mi pro tebe teda chtěl prohlédavat celej svět, když už mám skoro po službě, to tedy ne. Pak bych vás taky musel spojit a to by bylo hodně práce. Asi budeš mít smůlu, Martine Koláři."
A náhle viděl, že kolem letí, rozverně třepotajíc křídly Andělka Lucka.
Anděl zajásal a zavolal: "Lucy, ty teď letíš, dolů na Zem?"
"Ano," odvětila vesele Lucka: "Den začíná, noc končí, je třeba zase Andělovat!"
"A ty máš na starosti Čechy, že?"
"Ano, ano," volala vesele Lucka.
"Postarala by ses mi tam o Martina Koláře? Tady ti dám desky. Má skromné přání. Chce takovou co ho bude mít ráda. Najdeš mu něco?"
Lucka vesele zatřepala křídly, zakroužila pod stropem Božské kartotéky a snesla se před Anděla: "Fajn, dej to sem. Ale mám to u tebe. Už musím letět," a pak se rychle vznesla a když vyletěla z velkých zlatých dveří Božského archívu zamířila dolů, skrze nebesa a mraky a snášela se nad Evropu, aby přistála v České republice, na svém obvyklém místě, tedy ve vilce, kde bydlela. Andělé lásky, kteří chodí mezi námi totiž vypadají jako obyčejní lidé, ale funguje to s nimi tak, že na noc odlétají na nebesa si odpočinout, aby nad ránem se zase vrátili a chodili mezi lidmi.
Andělka Lucka na sebe vzala úděl zpěvačky a herečky. Zvolila si jméno Vondráčková. Lucka Vondráčková. Ano, proč ne? Je to hezké jméno, přeci. A zpívala a hrála lidem a plnila i jiné úkoly, dané Bohem nebo Nebeským úřadem. Třeba jako právě teď.
Stačilo jen Martinovi Kolářovi vybrat nějakou, která ho bude mít ráda. Neznělo to nemožně. Lucka se zamyslela jak to udělat – a pak jen luskla svými Andělskými prsty a bylo to.
Martin Kolář se do ní bláznivě zamiloval.
***
V našem malém příběhu se nyní přesuneme trochu jinam. Po telefonu spolu budou mluvit dvě postavy. Bude to Petr, umělec, co se pohynbuje v show-buznyse a leckoho zná. Druhým telefonujícím bude Martin. Petrův dobrý kamarád, co dělá IT business. Daří se mu dobře a paradoxně ,ač žije ve světe počítačů, které ho živí, je nenapravitelným romantikem. Možná jedním z posledních romantiků na tomto světě.
Pozor – telefonát začíná:
Petr zvednul telefon: "Čau."
"Nazdar! Četls můj e-mail?" zeptal se dychtivě Martin.
Petr se zdál poněkud zaskočený: "Ještě ne. Kdys ho poslal?"
"Před hodinou."
"Je dlouhej?"
"Ne."
"Hele, sedím před compem, počkej... Hned se na něj mrknu," a ještě při těchto slovech Petr spustil aplikaci, rychle zkouknul pár příchozích mejlů, našel mezi nimi ten od Martina, rozklikl ho a rychle přelétl očima. Byl krátký. Všeříkající.
Martin trpělivě čekal na telefonu, ale když ticho bylo již přespříliš dlouhé vyhrkl: "Tak, co kámo? Uděláš to pro mě?"
Petr se cítil zaskočený: "No, ty vole, to nevim, teda. To mě dost překvapilo. Nejde o omyl? Jsi vožralej?"
"Nejsem vožralej. Jsem při smyslech jak nikdy. Uděláš to pro mě?" naléhal Martin.
"No, ty vole, tos mě zaskočil. Známe se dlouho vím, že jsi romantik, ale tohle bych od tebe nečekal. To už ti hráblo úplně?"
"Proč hráblo? Já to myslím vážně."
"Vždyť je ti padesát!"
"Není mi padesát. Je mi 46. Jako tobě. To víš. Jsme stejně mladý."
"Neříkej mladý. Říkej jsme stejně starý! Skoro v padesáti chceš dělat takovýhle koniny, jo?"
"Co se ti na tom nezdá? Nechápu. Za mě je to ok. Uděláš to teda pro mě? Vždyť o nic nejde..."
"Prej nejde..." ušklíbnul se Petr: "To já nemlžu jen tak. To musím promyslet. To se nedá..."
"Co chceš promejšlet? Máš nebo nemáš?"
"Mám."
"Tak pošli!"
"No, nevím, chlape. Vždyť je to směšný..."
Martin se urazil: "Směšný, proč?"
"Mě to tak přijde. Přečtu ti tvůj mejl. Třeba tě to probere. Tys ho snad psal vožralej.
Píšeš: Ahoj, máš telefon na Lucii Vondráčkovou? Pošli mi ho. Miluji ji. Chci se o ní ucházet a pozvat ji na rande. Martin
To je jako fór nebo ti už vážně hráblo?"
V telefonu se rozhostilo ticho a po trapné chvíli Martin řekl: "Já to myslím vážně. Já ji miluji."
Petr nevěděl jestli se má dát do smíchu a nebo svého kamaráda litovat. Ač to znělo šíleně, vypadalo to, že to Martin myslí opravdu vážně. Seriózně.
"Fajn,tak si to probereme: Ty, miluješ Lucku Vondráčkovou. Tu herečku, zpěvačku?"
"Jo. No a? Co je na tom?"
"Ty, vole, je ti skoro padesát a ona je stejně stará, po rozchodu s hokejistou Plekancem, bývalou hvězdou NHL, má dvě děti nebo kolik, chodila s dalšímu celebritama, krasobruslařem Wernerem – teď má nějakýho MMA fightera nebo koho, a ty jí chceš balit? Ty, ty vole? Tobě úplně hráblo!"
"Kašlu na to, co říkáš. Dáš mi to číslo na ní?"
"Ty jsi fakt magor, kámo. Poslední romantik na světě, ohroženej druh."
"Nech si kecy do hospody. Pošli mi na ní číslo a o víc už se nestarej... "
"Ty, vole tos mně fakt překvapil. A když ti to číslo dám, co hodláš udělat?"
"Pozvat ji na rande a získat jí, protože jí miluju. Jednoduchej plán. V lásce neuvažuješ nad detailama," řekl rozhodně Martin a řekl to tónem jak kdyby mluvil o tom jaký oběd si objedná v restauraci.
"Húúúúúh, kámo, moment. Tohle fakt musíme probrat. Já vím, že jsi ujetej romantik, ale ono je to všechno trochu složitější než jak to vidíš. Daleko složitější. Tvůj svět plyšových medvídků tady možná trochu narazí na drsnou realitu. Poslouchej, pominu to, že tvůj nápad je úplně šílenej. Znám tě, takže, ok. Zamiloval ses – jako 100krát předtím a my víme, že tvoje láska brzo pomine, to je jasný. Problém je, ale že teď sis vybral trochu vysokej – nereálnej cíl. Chápu, jsi sám, manželku nemáš, rozvedenej nejsi, jsi poslední svobodnej romantik na světě a hledáš vztah. Ale, do pytle, to si fakt myslíš, že na tebe Vondráčková čeká? Prober se! To je prostě nemožnej cíl, pro chlapa jako jsi ty."
V telefonu bylo opět chvíli ticho a pak Martin řekl: "Já ji miliju a věřím, že ji můžu získat. Vdaná už není. S hokejistou Plekancem se rozevedla..."
"Vole, říkám ti, že má někoho. Ta má vždycky někoho. Kráska jako ona má na každým prstě deset amantů. Co čekáš? Že ti dám číslo, ty jí kontaktuješ, ona s tebou nadšeně půjde na rande a vaše společná láska bude vzkvétat do nadobačných výšin? Ty ses úplně pomátl. Takovej scénář nefunguje ani ve filmu."
"Funguje," oponoval zatvrzele Martin. "Viděl jsi film Kvaska?"
"Jasně, že jo. Natočila ho Landova žena, Landa do něj dělal hudbu. Je z toho hit – písnička Touha."
"No, a tam právě hraje Lucka hlavní roli. Je to o tom, že ona je slavná herečka, kterou miluje nýmand z ulice. Dokonce uprchlej vězeň. A vyjde jim to. Nakonec spolu utečou."
"Bože, ty jis vůl. To je jen film, chápeš? Scénář, který ve svý makovici usmolil podobnej romantik jako jsi ty! Podobnej blázínek. Ale my žijeme v reálným světě! My nežijeme film. Člověk jako ty nikdy nemůže sbalit Vondráčkovou. Sorry, kámo. Musím ti otevřít oči a usadit tě na zem. Číslo ti klidně dám, ale nebude tě chít. Ani ti nedopodví. Bude to pro tebe jen zklamání. Investuj energii, čas i prachy do jiný ženský. Radím ti dobře. Tady je zavřeno."
V telefonu opět dlouhé ticho. Další trapná pauza.
Martinovo srdce sevřela chladná ruka reality, ale nakonec se opět roztepalo láskou, protože zamilovaní lidé vidí svět jinýma očima.
"Dej mi to číslo. Je to pro mě cesta k ní," řekl nakonec Martin odhodlaně: "Podívej se ten Landův film není mimo. Proč bych nemohl věřit, že se mi může stát něco podobnýho? Tobě to s Landovkou vyšlo. Já miluju řeči lidí, který došli svýho štěstí, ale jinejm by ho nepřáli."
"Vždyť nevíš jak to s ní bylo."
"Ale bylo to hezký?"
"Jo, přál bych to všem."
"Tak to dokaž. Přej mi to taky. Dej mi šanci na zázrak. Nic víc po tobě nechci. Jen tu šanci..."
"Fajn, ok. Já ti to číslo dám. Ale mám podmínku. A ta podmínka je logická. To číslo je přímo na Lucku. Přímo její osobní číslo a proto mi slíbíš, že jí nebudeš volat. Pošleš jí jenom SMS, maximálně jednu denně. Řeknu ti proč. Vondrajda teď měla nedávno problém se stolkerem. Nějakej blázen bivakoval za jejím plotem. Pak ho přelezl a chodil jí po domě. Dost hustý. Naštěstí byl u Lucky nějaký zedník, který něco opravoval a tak ho nějak zpacifikoval a snad vyhodil nebo co, ale situace nepříjemná, chápej. Stalo se to teď. Takže je potřeba bejt opatrnej. Hele, já ti dávám soukormý číslo na celebritu, bez jejího vědomí. Takže jenom solidní SMS a maximálně jedna prosba o rande denně, ok? Nehrozí tak, že ji zahltíš spamem svýho romantickýho výlevu. To bych fakt nebyl rád. Už takhle mám blbej pocit, že ten kontakt předávám, ale znám tě a vím, že jsi fakt poslední neškodnej romantik na světě. Tak si nezkaž svojí šanci."
"Ok, díky, kámo. Pravidla beru. Jenom SMS – a maximálně jedna denně."
"Tak to je," oddychnul si Petr, že jeho dlouholetý kamarád pochopil a zakroutil nad ním hlavou. "Hele, Martine, číslo posílám, ale protože nechci, aby tvoje bárka citů ztroskotala na skaliskách naprostého nezájmu a krutýho odmítnutí, dám ti ještě pár rad.
Rada první – věřím ti, že ji miluješ. I když je to šílený, může se to stát. Ale stejně to pomine. Dříve nebo později. Asi tě ohromila nějakým videoklipem, kde láká ptáčky na svou otevřenou touhu. Ale musím tě usadit na zem. Ta touha není pro tebe. Je to jen hra s váma se všema. Jasně, někde to může překročit mez, že uvěříš té sugestivnosti, prolomí se bariéra, a ty spadneš do lásky.Ale to je chyba Matrixu, která bude necitelně a drsně odstraněna. Uvidíš sám. Lucka se ti prostě neozve. A tím to skončí.
Proč ti, ale to číslo dávám? Těch pár SMSek co jí pošleš ti totiž dá čas na to, aby tvoje láska vyprchala. Aby plamínek pohasl a nakonec zhasne docela. Udusí ho jiné podněty. Ale takové nenaplněné touhy bolí a proto pro tebe mám radu. Oba jsme dospělí chlapy, je nám, vole, oběma 46 let! Já už v životě něco zažil a tobě radím tohle. Není to rada nejlepší, ale ve tvém případě může fungovat. Víš, že se pohybuju ve světě celebrit. Je to drsný svět. Smázni pozlátko a najdeš špínu. Hodně špíny. Ty, i když jsi paradoxně asi poslední romantik na světě, děláš projekty z IT byznysu. Máš dobrou, odpovědnou práci, spoustu peněz. Jsi zajištěněj. Furt sedíš v kanclu a dřeš, moc zábavy nemáš a pak ta tvoje fantazie vyhledá nějakou celebritu, do který se asi jako zamiluješ, protože jsi romantický typ. Zkus tu svojí touhu trochu uzemnit. Víš jak to chodí. Hele, upřímně, ty romantiku. Ve tvém případě svobodnýho, bezdětnýho, nevybouřenýho snílka bych ti mohl doporučit a dohodit zajímavou společnici. Inteligentní holku, vysokoškolačku s tělem bohyně a zajímavým intelektem. Je skvělou společnicí. Emaptická, citlivá. Bude se s tebou bavit na jakýkoliv téma. Udělá ti první poslední. U tebe, na privátu, u ní, v sauně, v bazénu... Fantazii se meze nekladou. Vymysli si svůj víkend snů sám, ty romantiku. Jasně, že to zaplatíš a nebude to levný, ale ty prachy máš. Máš jich dost. Splní ti všechno. Má úroveň, je zdravá, čistá, voňavá. Ručím za ní. Bude to panenka pro tvoje potěšení. Když budeš chtít tak zdráhající se citlivka, kterou nakonec dobudeš nebo naopak dračice, co tě sejme hned a pak můžete vedle sebe ležet a povídat si. Bude to tvůj lék na pomatení mysli s názvem Lucka Vondráčková. Chceš na ní číslo? Bude vědět o co jde. Všechno bude easy."
V telefonu bylo chvíli ticho.
"Jsi hodnej, Petře, nabídka je to skvělá, ale já věřím v zázraky. Dík za číslo na Lucku."
***
Martin získal číslo a pak začal Lucce psát. Dle dohody - opravdu jen jednu SMS denně. Lucka neodpovídala. Měla spoustu svých věcí. Nebyla to arogance. Byla to zanepeázdněnost. Nedostatek času a energie řešit nepodstatné věci. A tak tyto SMS předávala svojí manažerce Anně Krásné, k vyřízení. Jenže Anna nevěděla co by odpověděla na citlivé zprávy zamilovaného romantika. Nechtěla zranit jeho srdce.
A pak Martin pozval jednou ultimátní SMS Lucku na romantické rande na Vyšehradě. Vybral místo u Rotundy a stanovil šílený čas - jednu hodinu v noci. Přišlo mu to romantické, tajemné. Skrze růžové brýle zamilovaného člověka neviděl krutou realitu.
Sejít se u Rotundy na Vyšehradě byl šílený nápad. Martinovi to vlastně došlo až ve chvíli, kdy v chladné noci stepoval na malém chdníčkz přímo před jejím vchodem. Halil se do bundy a třel sibprochladlé ruce a peoklínal se: Co je tohle za bláznivý nápad? Copak přijde taková hvězda, celebruza a jedna z nejlepších zpěvaček naší země do studenp noci, aby poznala nějakého ajtáka z pomezí Panoráce a Budějárn? A v tu chvíli si uvědomil jak je pošetilý a odtržený od reality světa, jakým je maovmím snílkem. Pochoúil proč mu kamarádi říkali, že je posledním romantikem, ohroženým druhem na vymření. V tu chvíli se mu zhroutil svět.
To prozření bylo strašné. Jako náraz vlaku do zdi. Pochopil dokonce, že je před světem trapný. A to bolelo.
Hledal nějaký záchytný bod, protože mu slabost v kolenou začala podrážet nohy. Sesunul se na kamenné schody, které vedou do rotundy a chtělo se mu umřít nebo a to ho vystrašilo - plakat.
Schody studily, ale to bylo jedno. Bral jejich mrazivý dotek jako potrestání svého těla za vlastní naivitu za vlastní pošetilost.
Hlavu si schoval do dlaní a do očí se mu vedraly slzy beznaděje. K propuknutí očistného pláče měl tak blízko jak se k sobě mají dva roztoužení milenci před milostným prolnutím.
A do toho všeho přišlo překvapení. Když vyjmul svou hlavu ze sevženo beznaděje, a pohlédl na ulici před rotundou srdce se mu zastavilo. Spatřil nevelkou postavu, jak kráčí přímobk němu
Srdce mu poskočilo a vydechl: Lucka!
Ale Lucka to nebyla. Postava došla až k němu a on si mohl lépe prohlédnout její tvát. Byla krásná, andělská.
A v tu chvíli se Martin zapoměl na Lucku, protože se bláznivě zamiloval. Ano, takovou sílu má noční Vyšehrad. Nebyl první ani poslední komu se to stalo.
Jsem Anna Krásná, řekla postava. Manažerka Lucky Vondráčkové. Lucka se omlouvá - nemohla přijít, ale já měla něco poblíž a stejně jdu přes Vyšehrad tak, jsem si říkala, ze...
Už nedořekla. Její oči se ztratili v těch Martinových. Žila sama, byla sama a ten osamělý, prokřehlý tulák, sedící na studených schodech jí najedmou přišel tak romanticky přitažlivu, že podlehla tomu všemu a navzdory mysli, ktetá volala Ne! řekla Ano!
A víc už není třeba dodávat, protože vnímavý čtenář si jistě dokáže představit na jakou cestu tito dva lidé právě vykročili. Od prvních slůvek, přes letmé doteky prokřehlých rukou, doprovázené nabídkou doprovodu domů, aby se nebála, výměna telefonů, poděkovámí a letmý polibek na rozloučenou, první opravdové rande, první společná noc, první milostné splynutí a pak protože vše bylo krásné pokračování toho všeho s pocitem, že už není potřeba hledat dál, protože tohle by mohlo vydržet na celý život.
A jak vše nakonec dopadlo? Byl z toho vztah a do půl roku svatba. Ajták z pomezí Pankráce a Budějárny si vzal manažerku slavné zpěvačky. Náhoda je spojila a bylo jim spoku dobře. Ano. Takovoh sílu mi noční rande na Vyšehradě. Takovou sílu má Vyšehrad. A pokud nevěříte, tak si to zkuste. Autor této povídky o tom možná něco ví...
