"Není toho mnoho, co bych chtěl říct k této povídce. Možná se domnívám, že jakýkoliv koment by prozrazoval čtenáři kouzlo do ní vložené. Napovím jen v jednom... Pár lidí, kteří shlédli jen název, aniž by znali obsah (a přitom věděli, že se jedná o sci-fi žánr) se mne zeptalo zda-li je to povídka o lásce. Ten název by tomu napovídal... Zeptal jsem se tedy sám sebe. Je tato povídka o lásce? Odpověď z mé upřímnosti, z mého nitra přišla záhy tato: Možná tak trochu. Vzdáleně. Primárně dozajista ne, ale možná nastiňuje téma co je láska. Je potřeba tento opravdový niterný cit k šíření a zachování genů a nebo postačí bohapusté/technické plození potomků? Jinými slovy: Je třeba k zachování života lásky? Možnou odpověď na takovou otázku naleznete právě v povídce Adam a Eva."
Text povídky (ukázka):
04) Adam a Eva
„Kdo mě vybíral? Nějaký počítač?“ „Vy používáte slovo počítač, ale ten je ve vašem světě pouze technickou pomůckou... nicméně mechanismus výběru vhodného kandidáta zahrnoval faktor organický, vědecký, racionální, emoční i zdravotní, což by žádný počítač v takov0 formě, jak jej znají lidé nedokázal dost dobře posoudit. Nevím, jak bych přiblížila tvému chápaní mechanismus výběru,“ Agartha se na chvíli zamyslela. „My nemáme počítače, ale organicko-technické jednotky, které dovedou to, o čem se ti ani nesní. Dokáží simulovat a stvořit světy i civilizace. Propočítat jejich vývoj dopředu. Chápeš, alespoň trochu, co se ti snažím vysvětlit?“ „Snažím se. Chápu tedy správně, že taková organicko-technická jednotka mne vybrala jako nejlepšího kandidáta?“ „Byla rozhodujícím faktorem při výběru, nicméně ne tím hlavním. Museli jsme brát v potaz i další faktory, jako dostupnost a možnost rychle evakuovat vytipovaného jedince.“ Agartha mi dala chvíli na to, abych si utřídil myšlenky. „Proč rozhodovala rychlost evakuace?“ „Protože na tvé rodné planetě právě začala atomová válka. Zanedlouho se navzájem zničíte atomovými zbraněmi. Země se stane neobyvatelnou a zahyne vše živé na jejím povrchu.“ „Atomová válka,“ řekl jsem zlomeně a začalo mi vše docházet. „Ano. Tak se stalo. My, jako průzkumná mise z jiného planetárního systému nemáme právo měnit osud lidstva a zasahovat do jeho vývoje. Pokud jste dospěli do stadia, kdy si můžete sami za vlastní destrukci, je to čistě vaše záležitost - nicméně, jak jsem říkala, bylo naší povinností zachránit vaše geny. Proto jsi tu.“ „Země už nebude?“ „Bude trvat velmi dlouho, než se životní podmínky na Zemi opět ustálí a lidstvo se na ni bude moci vrátit. Spíše je pravděpodobné, že planeta Země už nikdy neponese život. Stane se mrvou planetou. Tak, jako se to stalo u mnoha jiných světů, které hostily egoistické a chamtivé civilizace.“ „Všichni lidé nebyli špatní,“ namítl jsem. „Na Zemi žilo spousta dobrých lidí. Do atomové války šli vlády, generálové a armády. Ti dobří lidé za to přece nemohou. Přesto zahynou?“ „Zahynou všichni na tvé planetě. Nemůžeš uvažovat tak, jak uvažuješ. My posuzujeme věci globálně, z širšího měřítka. Musíš brát lidstvo jako celek. Pokud jste dovolili, aby váš svět dospěl do stadia, kdy pohlaváři ovládají jednotlivé státy a rozhodují o jejich osudu, je to vaše chyba. Mluvíš o dobrých lidech - pak je tedy chyba dobrých lidí, že toto dopustili. Vesmír a vesmírné zákony se vztahují vždy na celek, proto posuzujeme celek, ne pouze jednotlivce. Vesmír je natolik obrovský a nekonečný, že jeden jediný člověk ve vesmíru, byť by byl dobrý, je naprosté nic.“ „Vidíš - říkáš, že jeden jediný člověk je nic a přitom z mé osoby, jak tvrdíš, vznikne celá nová rasa.“ „Ano. Zdánlivě si protiřečím, ale není tomu tak. Bohužel neznáš vesmírné zákony. Pokud bys je znal, neptal by ses na takovou banalitu. Jedinec ve vesmíru je pouhé nic, nicméně i jedinec může způsobit jeho zkázu nebo naopak pozvednou jej na vyšší úroveň. Jde o vesmírný paradox, proto je nutné vážit si každé živé bytosti a zachovávat život v jakékoliv formě.“ „Snažím se to chápat,“ pokýval jsem zamyšleně hlavou. „Lidstvo stvořené z tebe a ze mě dostane novou šanci a věz, že to nebude poprvé ani naposled v historii vesmíru, co se takováto věc nějaké civilizaci udála.“ „Jenže pak už to přece nebude lidstvo? Měli jste mi vybrat za partnerku pozemšťanku. Ty jsi přece z jiného planetárního systému!“ „Není důvod vybrat ti za partnerku pozemšťanku. Nemáš pocit, že lidstvo zklamalo tím že, se právě začínající atomovou válkou zničí? Lidstvo v této formě a podobě nemá budoucnost, proto je nutné křížení s mojí rasou. Věříme propočtům organicko-technické jednotky. V případě, že by Evou byla pozemšťanka, dříve nebo později byste se s největší pravděpodobností zničili opět,“ řekla Agartha naprosto klidným tónem, bez nejmenšího náznaku emocí.
