Dimenze: PzJD
Autor: Petr Matějček
Datum: 2. prosince 2024
💝👶👶🤰🤰🤰👶👶💝
💝👨⚕️SÍLA SRDCE👩⚕️💝
Napsáno na motivy skutečné události
Do porodnice přivezli maminku. Rodila dvojčátka. Nejdříve šlo všechno dobře a pak začaly komplikace.
Porod byl těžký, dlouhý, únavný a náročný, jak pro maminku, tak pro celý porodní personál, ale nakonec se narodili holčička a chlapeček.
Byli maličcí a zatímco holčička se měla k světu, s chlapečkem to vypadalo bledě. Velmi bledě.
Byl opravdu titěrný a nerozuměl tomu, co se dělo. Doteď byl v bezpečí, v lásce, mamince v bříšku, se svou sestřičkou, kterou měl tak rád. A najednou je vše pryč, je v prostředí, kterému nerozmí, které je chladné a odtažité. Kde byla láska jeho maminky, její teplo, kde byla sestřička? Byl z toho zmatený a smutný. A navíc tušil, že je něco špatně. Z přirozené intuice Boží, kterou máme, při narození, čistou a nezkaženou a zastřeme si jí až životem a civilizačnímy návyky, z pocitu, který mu dávala příroda vycítil neblahé věci. Jeho dušička se zatřela chmury a stáhla se do sebe. Věděl, že slábne místo, aby sílil. Něco bylo špatně. Moc, moc špatně.
Jeho sestřička byla na tom lépe. Její duše i srdce volalo po mamince a bratříčkovi, ale zároveň tušila, že se zrodila na svět a čekají jí velké věci. Nový životní úkol a vzrušující život ženy, která se jednoho dne stane také matkou a zrodí nový život.
Byla maličká, ale silná v dušičce a když ucítipa někde v dálce strach svého bratříčka, když cítila jak slábne, a opouští ji, chtělo se jí plakat. Směsice zmatených pocitů, z té velké změy, rezonovala jejím maličkým tělíčkem, které však bylo obdařeno, od Boha, silou velkého srdce. Byla bojovnicí, stvořena k tomu zvládat náročné životní úkoly a to netušila, že jeden z těch nejtěžších jí bude čekat, již za malou chvilku.
Miminka musela být umístěna do inkubátorů.
Hlavní porodník si na poradu přivolal kolegu.
"Ten malej to nedá. Srdce mu bije nepravidelně, do rána je hotovej, " potvrdil kolega jeho obavy. Byl to verdikt doktora, jenž byl daleko zkušenější než porodník, který dvojčátka právě porodil: "To asi jo.Nemá tu patřičnou poporodní vitalitu a jde to s ním z kopce. Co mám teda dělat?"
"Nic. Svojí práci si odvedl, je zasanovanej, ale s tou arytmií a s tím jak je slaboučkej je do rána v kopru. Uvidíš..."
Možná se vám jeho slova mohou zdát cynická, ale kdo pracoval v nemocnici a denně se tam setkával s utrpením pacientů a občas i se smrtí, chápe jeho profesionální, pragmatické zhodnocení.
U této rozmluvy byla také hlavní sestra a ta rozverně navrhla: "Tak je dejme k sobě, když jsou to dvojčátka. Ráda to udělám."
Doktoři se na sebe podívali a pokrčili rameny. Hlavní porodník pak řekl: "Jestli se vám chce, tak to udělejte. Na věci to nic nezmění, a alespoň uvolníme jeden inkubátor."
Hlavní sestra úkon provedla.
Jakmile chlapečka umístili k sestřičce, ta ho svýma malýma ručičkama nahmatala a objala, jak to jen šlo.
"Mají se k sobě, nechte je tak, stejně je to daný...." řekl zkušený doktor.
A staly se velké věci.
Síla srdíčka holčičky, její energie láska i touha zachránit bratříčka, její aura, která ho obalila a vyživovala způsobila malý medicínský zázrak.
Chlapeček sladil své srdíčko se sestřičkou, zvládl krizi a jak šel čas obě dvojčátka sílila a nakonec úspěšně zvládla první týdny a měsíce a vyrostli z nich zdraví a optimističtí lidé.
A to všechno způsobila síla srdce a prostý, lidský nápad zdravotní sestry, aby medicína neoddělovala od sebe to, co bylo doposud v láskyplné koexistenci, v matčině bříšku, pospolu.
Co z toho plyne? Že medicína je skvělá věc, navrací nám zdraví a zachraňuje mnoho životů, ale obyčejná selská moudrost a síla přírody, vždy bude čnít, snad jako políček nadutosti člověka, jenž by se mohl domnívat, že vše už zná a vše už prozkoumal, nad ní.
Síla srdce holčičky - dvojčátka, která zachránila svého bratříčka, kterému by doktoři již nepomohli, je toho důkazem.
Přečíst si další Povídky z Jiné DIMENZE (CLICK!)📖
